Den 12. Dambulla jak bych podle českých médií měla být aspoň pětkrát hromadně znásilněna...

8. května 2014 v 19:17 | Kwítko |  Sri Lanka
Ráno jse se konečně nemusela vzbudit před 5. hodinou ranní, každopádně mé tělo si na to už asi zvyklo a tak i bez budíku jsem v 6 ráno už nevěděla co dělat. A tak jsem si chvíli četla a nic-nedělala a pak jsem si zašla do města. Počkala až otevřou banku, vyměnila prachy, zašla na snídani, zašla na poštu, ale zjístila, že je stále zavřená (ach jo, tady je svátek 1den a oni z toho mají prázdniny dva týdny) a tak jsem strávila nějakou tu hodinku na internetu odpovídáním všech těch emailů a vzkazů a vysvětlováním, že to, že nejsem pár dní na internetu neznamená, že mě někdo znásilnil, odvezl na vzdálený ostrov a udělal ze mě služku.



No před obědem jsem si to namířila do Dambuly, jezdí tam hodně autobusů a stojí na jedné ze zastávek na křižovatce v Haburaně. Co 15min jede autobus a tak jsem nečekala dlouho. V Dambulle jsem měla sraz se Samanem, týpkem, kterého jsem potkala v Kandy o pár dní dříve. Ten měl ale přijet až později odpoledne, a tak jsem využia čas procházkou po městě.

můj oběd

Krosnu, jak je mým zvykem jsem si nechala v jedné malé restauračce, tam se ke mě okamžitě přidal jeden týpek a tak mě začal provádět po městě on sám. Anglicky uměl, byl to student hudby no a tak jsem si řekla, že proč ne.
Když musel zpátky, pokračovala jsem v procházkách křížem krážem.


Nejdříve jsem našla tenhle posvátný strom, kde mě opět uchvátila ta atmosféra a tak jsem si sedla a chvíli četla. Pak jsem viděla několik tuk tuků s turisty a pár z nich kolem mě i prošlo a tak jsem je následovala. O Dambule jsem vědděla, že tam jsou jeskyně a nějaký velký Japonskem-sponzorovaný chrám. Jak je mým zvykem, já se takovým turistickým bublinám vyhýbám, ale řekla jsem si, že se můžu jít alespoň mrknout.




Je to pryč z centra asi 30min chůze směrem do Kandy. Procházka příjemná ale není nic moc zajímavého na ní. Jen ten pán s melouny! Každopádně procházka je vždycky zdravá a dobrá a já se vždycky procházím všemi směry kam mě nohy donesou.


Nakonec jsem byla ráda, že mě nohy donesly k onomu známému klášteru s jeskyněmi a že mi to potvrdilo, že já na takové turisticé bubliny nejsem. Stojí to asi 10USD, já šla dovnitř abych zjístila, kam až můžu bez placení a do celého náměstíčka můžete, jen ne do těch jeskyní a dovnitř do chrámu. Ten je ale tak ošklivý, že bych tam nešla ani zadarmo.



Je to jen plast, umělotina, umělá hmota a kýč. Ale takový ten hnusný kýč, takový ten typický japonský barevný kýč. Všechny vstupy do jeskyní byli udělané ve stejném umělém stylu a tak se mi tam opravdu nechtělo.


Naštěstí v té době mi zrovna volal Saman, že už dojel do města. Tak jsem se vrátila do centra, vyzvedla si svou krosnu (k vašemu překvapení, opět nechyběly ani peníze, ani oblečení ani pasy ani celá krosna!) a spolu jsme nasedli na tuk tuk a dojeli k jeho kámošce, která měla hostel.

jackfruit - v češtině prý chlebovnik

V hostelu jsme si nechali věci a šli se projít do kolem kola. Pak nás jeho kámoš vzal na skládku kousek za město (asi 3km za Dambulla Junction směr Haburana) kde farmáři vyhazují zkažené a staré ovoce a proto tam vždycky na večer přijdou stáda slonů. Úžasné!!! Já měla smůlu a byl tam jen jeden slon (kvůli svátkům byly trhy zavřené a proto ani žádné ovoce tu nevyhazovali) ale stopy slonů jste viděli všude a prý jich tam vždy bývá tak 20.


Pak nás jeho kámoš tuk tukem zavezl k jezeru, a to se už začalo stmívat. Bylo to asi tak 7km po polní cestě někde do fuč od civilizace. Já jako vždy něco nafotila a pak sjem zaslechla nějaký zpěv a bubny. To se ukázali být kámoši našeho pana řidiče, oslavující Nový Rok.


Když navrhli, že se za níma můžeme jít podívat nenamítala jsem, nijak mě nic nenapadlo, že by to mohlo být nebezpečné (a později jsem se začala stydět, za to že jsem si myslela, že by to vůbec mohlo být nebezpečné). Došli jsme tam, až když se téměř setmělo mi došlo, že jsem jediná holka mezi asi 20 muži. Všem bylo tak 25-35let, všichni přiopití - to víte oslavy - a na stole stále byly aspoň 3fašky Araku (něco jako naše vodka) a rychle ubývaly. Já byla navíc jediná cizinka. Anglicky pořádně uměl jen můj kámoš (kterého jsem taky potkala jen jednou před dneškem a kromě křestního jména jsem o něm nic moc nevěděla) a zbytek se po jednom začali přibližovat a snažili se nějak komunikovat. Ptali se odkud jsem, co tu dělám, jestli mám přítele, kde a jak cestuju a tak různě. Chvíli jsem si říkala, že to asi není zrovna nejbezpečnější sedět takhle s bandou přiopitých Srí Lančanů (Indů), dalek ood civilizace, aniž by kdokoliv věděl kde jsem. Všechny věci kromě vybitého mobilu a fotáku jsem měla v hostelu, který byl kdo ví kde.


Pak oni začali dělat oheň, a když už jsem si řekla, že to nemůže být nijak nebezpečnější, a zeptala jsem si proč, řekli, že tady v noci chodí stáda divokých slonů a občas někoho udupou a tak ten oheň je odstraší. Prima. Může to být ještě lepší.

Nakonec to všechno ale bylo úžasné, a já musím opět smutně konstatovat, že všechny ty naše média alá Novinky či Blesk s jejich kecy o hromadném a typickém znásilnění Indů a nebezpečnosti cestovat v těchto zemích jsou opravdu jen kecy. Cestuju sama, s místníma, které potkám na ulici a hned se prostě když vidím že jsou hodní nechám pozvat k ním domů, na pokec, procházku nebo jako teď oslavu jejich Nového Roku a nikdy mi nepřišlo,, že bych byla v opravovém ohrožení. To už je asi nebezpečnější říct nějaký vtípek na naštvaného Baníkovce.

My tam zpívali (já teda v rámcích možností spíše přikyvovala hlavou a nohou do rytmu), hráli na buben, tančili a představovali se navzájem. Kolem 21hod večer (stmívá se už v 6:30 takže to fakt přišlo jak hoodně pozdě) jsme se vrátili na hostel, tam nám maminka od naší hostitelky udělala úžasnou večeři a s správně vychlazeným pivem jsem sebou švihla na postel.

to osvětlené jezdítko je náš tuk tuk a po takové cestě jsme těch 7km k tomu jezeru přijeli

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama