Prosinec 2013

Proč chudí jsou furt bez peněz a bohatí bohatnou? Příběh Afriky

28. prosince 2013 v 22:09 | Kwítko |  AFRIKA
Tenhle článek není výčtem všeho co jsem se naučila na těch svých studiích a všeho co jsem vyčetla v knihách, ale video které jsem nedávno viděla, mě tak nějak donutilo si to alespoň nějak (nejspíš stejně asi hlavně pro sebe, ať nad tím můžu třeba časem popřemýšlet) sepsat a zapsat. Tak sem házím pár myšlenek. A pár jich zas třeba někdy přibude.


Nedávno jsem četla knihu Dead Aid - Mrtvá Pomoc od Dambisa Moyo. Je to Zambijská ekonomka, která sama studovala v Americe a prostě ji nešlo do hlavy, proč je Afrika pořád v tak zuboženém stavu, když téměř všechny velké mocnosti v mezinárodním systému jako je Evropská Unie, Amerika, Německo ale i Británie a Francie každoročně použijí část svého rozpočtu (a občas nemalou část) na pomoc a rozvoj různých Afrických zemí.

Nebudu zde rozebírat celou její knihu, je to ale dobrá kniha a všem kteří se o tuto problematiku zajímají doporučuji přečíst. Ona se hlavně soustřeďuje na to, jak jim ta pomoc nejen ničí morálku ale hlavně je to proti všem zákonům ekonomiky.

Stačí jednoduchý příklad.
Muž v malé vesničce se rozhodne, že na boj proti komárům a malárii a taky aby si něco přivydělal začne vyrábět moskitiéry - síťky proti komárům. Za den jich třeba vyrobí 5, pár jich prodá a jeho malý obchůdek se brzo stane populárním a on si bude moci dovolit zaměstnat více lidí. Podnik pomalu poroste a on už pomáhá ekonomicky nejen své rodině ale celé vesnici protože si tam jezdí nakupovat síťky i lidé z vedlejší vesnice no a cestou si tam koupí i třeba něco jiného, i kdyby jen jídlo. Podnik si vede dobře, v perektním scenáriu to občas třeba napadne i někoho z vedlejšího města/vesnice a bude tam tím pádem konkurence a tak cena nebude až tak vysoká. Co se ale stalo v příkladu, který dala Moyo ve své knize je, že chudáka staříka a jeho 5 zaměstnanců, vyrábějících ručně síťky na kolenech rychlostí 5síťěk/osoba za den, spatřila rodinka američanů. Ti celí šťastní, že spasí svět ještě v letadle domů stihli uspořádat sbírku no a do měsíce bl celý region v daném státě zaplaven levnými síťkami vyrobenými nejpravděpodobněji v Číně, strojově, kde se to vyrábí pár se tisíc za hodinu. Síťky pár dobrovolníků nadšeně rozhazovalo zadarmo no a dříve tak oblíbený obchůdek a podnik, se už takové oblibě netěšil. Kdo by si síťky kupoval, když jsou teď zadarmo?
První kameny něčeho, co mohly být základy (opětovně postavené a opět rozlámané) ekonomiky, obchodu a práce pro lidi byly opět ta-tam. Chuť k něčemu novému takhle přejde asi každému. A ani spisovatelka nepopírá, že lidé by opravdu "mohli něco dělat" ale proč by taky, když jim tak všichni donesou to potřebné až do úst. Ono občas nechat se trápit, a tím donutit se k nějakému činu není vždy jen ta špatná možnost.

Kilimanžáro, Den 4 - nahoru a opět dolů

28. prosince 2013 v 21:08 | Kwítko |  Tanzánie
Na Wiki se můžete podívat jak to funguje na Machame trail a vlastně na všech.
Machame je oblíbená hlavně proto, že je to "jdi vysoce ale spi nízce", to znamená že přes den si tělo zvyká na výšky ale na noc vždy klesnete do příjemnějších výšek/nížek. To by mělo pomoci tělu se aklimatizovat.



Taky proto jsme ale každý den vstávali s kopcem před očima a usínali s dalším takovým kopcem za námi a před námi. Akorát vždy při večeři to vypadalo jako by jediná cesta pryč byla nahoru. (Nemají mít kopce a hory vždy jeden konec vedoucí dolů?)



Čím dál tím víc jsme se bavili s našimi šerpy, kteří byli všichni pohodoví studenti/týpci z okolí apod. Někteří si jen v létě přividělávali na školu, někteří to měli jako normální práci. Moc peněz jim z toho stejně nejde, je to tam taková hiearchie. Šéfové (ten hlavní průvodce) má nejvíc, poté jeho pomocní, pak kuchaři a pak až zbytek šerpů. Na práci je nějaká fixní sazba kterou jim zaplatí sám park (vy u vchodu, když si platíte šerpu a vstup do parku) ale nevím jak je to když si seženete vlastního šerpu.


Každopádně tak jako tak jim jde úplné minimum, a tak bych všechny chtěla podpořit a připomenout všem kteří se tam chystají, aby s sebou na horu vzali nějakou tu (klidně i pár! já jen zas nechci urazit ty šetřivé a často závistívé čechy) desetidolarovku a nakonci (během předposlední noci nebo posledního rána) když vám budou tančit jim ji dejte. Já byla ve větší skupině, takže nám náš průvodce řekl, že si všechny dýška máme nechat a že on je posbírá na chatě. Nám už ale neřekl, že své šerpy neuvidíme a že jistotu, že on dá prachy tomu, komu my chceme padá (rozhodně on nezná všech 70 když jsou pokaždé jiní) a i kdyby znal tak moc nevěřím, když jsem viděla jeho "letošní" adidasky, že by ty prachy dal z ruky. Pochopila jsem, že to funguje tak že třetina jde mu, třetina jeho 3 pomocníkům a kuchařovi a třetina zbývajícím 70 lidem.

Diamox jak (a jak ne) na opravdu vysoké hory

28. prosince 2013 v 20:28 | Kwítko |  ostatní
Akutní horská nemoc... tak jsem to nějak přeložila a doufám, že to je fakt to co já znám jako "High attitude sickness".
Každopádně, tady chci napsat pár poznatků z mého výšlapu na Kilimanjaro (5895m) a pak pár hor v Kyrgyzstánu a Číně kolem Tibetu (3000-4000m).

V Africe při Kili, nám říkali Diamox, Diamox, a Diamox. Měly to být perfektní záchrané tabletky, které vám sníží pravděpodobnost, že budete mít zdravotní problémy spojené právě s vysokou nadmořskou výškou.

Pro mě bylo Kili poprvé v životě kdy jsem měla být tak vysoko (no upřímě, poprvé co jsem byla nad 2000m) ale přesto jsem se cítila jako horal, a žádné přiblbé prášky na ředění krve jsem nechtěla. Vždyť to zní spíš jak kdybych se chtěla zabít s tím řeěním krve než zachránit a tak jsem se ptala a ptala jak že to funguje. V panice jsem si za pár dolarů koupila před výstupem taky 3prášky.

Dávkování, účinky a jak, že to vlastně funguje...
Doporučuje se to vyzkoušet už před odjezdem (pokdu teda plánujete, že si to naordiujete) ať to vyzkoušíte na vedlejší účinky. Ono totiž ty jsou většinou horší než samotné příznaky té výškové nemoci! (průjmy, bolesti hlavy a dehydratace jsou celkem typickými příznaky).

Dávkujete poté tedy půl tablety den před výstupem (začátkem treku) a poté půl tablety ráno a půl tablety večer tak 20min před spaním každý den treku.

Účinky... no ty by měly být takové, aby ste se prostě nemuseli vracet z treku domů s nepořízenou. Má vám to zředit krev a lajcky řečeno, pomoci aby se vám ta trochu kyslíku co tam ve výškách je lépe nachytala a aby jste ho využili a získali maximum. Jak ale říkám, většinou nerozeznáte, jestli to jen nezabralo, nebo jestli ty vedlejší účinky prášků jsou stejné/horší než nemoc samotná.

Dalším mínusem (a to velkým) je, že vlastně když už tu nemoc stejně a i přes prášky dostanete, musíte okamžitě dolů a nemáte šanci na vyléčení v těch výškách. Zato když nemoc dostanete ale prášky jste předtím ještě nepoužili a nepobírali můžete je použít jako léčbu té nemoci. Nemusí to sice pomoci ale taky může a vy můžete zase pokračovat.

Lava Tower - Kilimanžáro, Den 3 Machame trail

28. prosince 2013 v 20:06 | Kwítko |  Tanzánie
Třetí den a stále nahoru a dolů.
Tentokrát v konečnem výsledku slezeme dolů více než vyšplháme nahoru. Pár set metrů nahoru a když už jsme skoro u 4 600, opět se schází dolů, a to celého půl dne do nějakých 3900m.n.m. jestli si dobře pamatuju. No co už. Nejvyšším bodem dne - Lava Tower. (Lávová věž)


Kilimanžáro je vlastně vyhaslá sopka. Je to jen jedna hora a nepatří k žádnému pohoří. Je to pohoří samo o sobě. Se svými necelými 6 000m. (5895m) je to nejvyšší samostatně stojící hora na světě. K tomu všemu to je i nejvyšší vrchol v Tanzánii a vlastně i nejvyšší v celé Africe.



Výhoda třetího dne je, že jdete po mírné rovince celého prvního půl dne a celou tu dobu jdete více měně směrem vrchol. Ten tak máte stále před očima a alespoň máte (chabý) pocit, že se k němu stále přibližujete. Kolem ale většinu času už jen kamení a písek. I proto jsem to riskla a chvílemi jsem si pouštěla svou drahou MP3.


Za neustálého pokřikování Pole Pole (pomalu, pomalu) jsme se šinuli opravdu pomalinku kupředu. Zrychlovat se mi ale nechtělo riskovat. Sil jsem ještě měla spoustu, problémy s chůzí nebo tempem žádné (jen mě neustále štvaly ty změny teplot) a tak jsem si to užívala. Všichni (z te mé Britské rozmazlené skupinky) ale hledali sebemenší důvod k zastavení, pauze, svačině... Vyměnit bundu, obléct mikinu, napít se a tak dále. Proto radím mít bundu která neprofoukne ale neudržuje až tak teplo. K tomu jsou mikiny. Jinak určitě ten vak na vodu ať si nemusíte pořád sundávat batoh a popíjet z flašky. Hlavním důvodem našeho pomalého (povinného) tempa ale bylo i rychle se zvětšující skupinka lidí, trpící počátečními symptomy výškové nemoci. O Prevenci této nemoci při trekování po vysokých horách bude článek zvlášť, hlavně se chci rozepsat o Diamoxu, práškách, které nejsou až tak zázračné jak se říká.



Jak už jsem zmínila, více a více lidí trpělo nechutí k jídlu, slabými ale i velmi silnými bolestmi hlavy, nevolností a na vrcholu Lava Tower (nejvyšší bod dne, před klesáním do tábora) se od nás oddělil nejvyšší člen skupiny. To asi překvapilo všechny.
Nejvtipnější, první den nejukecanější ale s úbytkem kyslíku (který ještě nebyl podle mne tak znát) i ubývaly slova a přibývalo zdravotních problémů. Třetím dnem už zvracel a nezvládal už ani naše pomalé tempo. Musel tak dolů pod hranici 2500m a výlet tak pro něj skončil. Byl to chlap jak hora s 185cm a minimálně 90kg bych tipovala, že nějaká ta drobná barbie girl z Londýna ho předběhne, ale opak byl pravdou.



Po obědě, jsme se koukli naposledy navrchol a opět se otočili opačným směrem, zády ke Kili a z kopce dolů do vzdáleného tábora. Byla to opět jedna z těch úseků, které ptávě proto, že celou dobu vidíte kam vaše cesta vede, vůbec neubíhá a plíží se jak smrad.


Sluníčko si z nás doslova střílelo jak na holuby v Barceloně. Sotva jsme měli bundu dole, a rozepínali mikinu, začalo foukat, pak málem sněžit no a aby toho nebylo málo do 20min bylo tak o 10°C tepleji. To když se ten mrak pohnul a na vás opět svítilo. Doporučuju teda nenechávat nic potřebného ve velkém batohu, které vám s největší pravděpodobností odnesou šerpové až do cílového tábora a vy tak budete mrznout/vařit se celou cestu.


Machame, trasu kterou jsme šli, nabízí mnohem více krásných výhledů, jiných klimatických pásem a mnohem lepší aklimatizace (mnohem více chození) a prý vyšší úspěch. Je fakt, že mi to nic nedělalo a přišlo v pohodě, to jen ta Britská skupinka prostě vživotě nebyla na kopcích, natož horách a diví se, že tělo bylo v šoku...



Pokaždé co sejdete zase o něco níže, uvidíte mnohem víc flóry, rostlinek a stromečků. Takže zas příjemná změna oproti těm šutrům. Vždyť pak u v noci nedělám nic jiného než počítám kameny.



Nadace, NGO a jiné organizace, kterým přispět a kterým ne?

26. prosince 2013 v 0:24 | Kwítko |  Keňa
V sekci Keňa je jeden dloooouhý článek o mém 4týdenním pobytu na vlastní pěst v Keni. Jela jsem tam vlastně už s tím, že jsem tak nějak věděla o Kipepeo nadaci, a Věra (zakladatelka a spolu s manželem vlastně ti jediní vedoucí nebo jak to nazvat) mi přislíbili, že pokud vše klapne, v jednom slamu za Mombasou je malá škola, kde už postavili první patro. No a letos opět vybrali nějaké peníze a jestli prý to vše klapne, tak mi ty peníze pošlou a já si za to můžu udělat nějaký projekt.
Nutno podotknout, že Věru jsem poprvé viděla a potkala až v Mombase, kde si ona kvůli mě zaletěla aby mě pozala a zjistila, kdo že teda jsem a jestli mi peníze může svěřit. Tak se nakonec stalo, a jak se v tom článku můžete dočíst, mé několika týdenní snažení dostat tekoucí vodu do školy tak mohlo začít. A úspěšně skončilo mým odletem.

Tady chci tedy, hlavně pro zájemce, kteří chtějí zachraňovat svět (a o to bych doporučovala si přečíst alespoň nějaké články co jsem psala o Tanzánii nebo Keni ať víte, že jen tak se zachránit nedá, a že platit organizaci za dobrovolničení je taky blbost) no tak pro ty, co už ví, že jezdit uklízet sirotčince a stavět školy bez prostředků jen jako pracovní síla zadarmo nikomu nepomůže spíš uškodí (krade práci těm co ji potřebují, vždyť nekvalifikované a často i té kvalifikované pracovní síly oni mají dost, potřebují spíše management s kasou, který po dohodě s místními na základě jejich návrhu vše naplánuje a zaměstná z těch místních alespoň pár lidí) doporučuji koukat po organizacích s podobnými hodnotami, cílem a prioritami.

Kipepeo (stejně jako spousta malých/místních nadací) se soustřeďuje na projekty které:

*jsou navrženy místními
- často se totiž stává, že organizace si např. postaví školu ze "západního" materiálu, který se v Afrických podmínkách brzy rozpadne (jiné počasí) nebo místní nepotřebují více baráků ale něčeho jiného, nebo jsem slyšela o organzizacích, které jezdili místní učit sadit ovoce a zeleninu, a protože to nekonzultovali s místními, strašně se divili, když jim ty krásné rajčátka jednou snědli nosorožci. No ono místní totiž nejsou tak blbí a tak občas je dobré se s nimi bavit a zeptat se jich co potřebují a jak si myslí, že by to šlo zlepšít.

* nestojí mnoho a/nebo jsou jednorázové
- snažíme se lidem pomoci na nohy, zlepšit jejich podmínky a dát jim novou šanci, ale nestojíme o projekty, které potřebují doživotního sponzora. Školu Majenga Mapya jsme již dostavěli tak, že mají dost tříd a vodu, tím si přilákají dost žáků a tím si škola získá dost vlastních prostředků na jejich další plánovaný projekt kde se budou snažit zavést elektriku- Vždy udržujeme kontakt s předchozími projekty a stále si vyměňujeme nápady a informace, ale také stále hledáme další nápady a projekty.

Kam zmizely Vánoce?

24. prosince 2013 v 23:41 | Kwítko |  volnomyšlenkařina
Krásné Vánoce všem... doufám, že aspoň někdo si pořád užívá tu pravou Vánoční atmosféru.
Naše Vánoce byly fajn, super jídlo - a hodně, ozdoby, filmy a pohádky a pár her karet. Vše fajn a pohoda, když ale došlo na ty dárky tak mi bylo až líto, jak se ty krásné Vánoční svátky zkomercizovaly. To co teď popíšu není ani tak moc (i když trohu jo) jak probíhal večer u nás. Ale takový pocit jsem záskala už dávno, a během posledních dvou týdnů ve Skotsku, kdy jsem proti své vůli pobíhala po obchodech, jsem si uvědomila, že pro všechny Vánoce = Dárky, hodně dárků = hodně dobré Vánoce.

Doporučila bych film Grinch i když trochu mainstream, je to víceméně o čem mluvím. Akorát já mluvím o realitě ne o filmu.

"Já ti dám tohle na Vánoce, a ty mi dáš co? A za kolik to bude? Bude to mít stejnou hodnotu? A nedostal on nebo ona a támhleten víc?" Ne, že by to takhle doslova bylo u nás, ale dalo se to cítit. Nebylo to o tom, že by každý dostal jedno malé překvapení a byl rád, že jsou Vánoce, nemusí do práce, byl milý a hodný apod. Spíš vrtat jeden do druhého, pošťuchovat - někdy až na hranici sarkasmu a škodolibosti - a přes všechny řeči typu "Já jsem spokojená, já k Vánocům nic nechci" nebo "letos to dáme bez dárků, prostě si jen odpočineme" každý očekává dárky, dary, překvapení.

No a když to dostanou, tak to omrknou a čekají co je tam dále...

No a když (po předchozí domluvě) dárky pro danou osobu opravdu nemáte, je to... no sami si můžete představit ten výraz, ani ne uraženost ale spíš jsou dotčeni (?) a totéž se stane (což se mi už stalo) když přes předchozí domluvě o "ne-darech" koupíte/vyrobíte menší dárek, a druhá osoba svému "slibu" nedostane a koupí vám něco. Co následuje je, že hodnota vašeho daru není stejná a tak s nevětší pravdpodobností se prostě rozlučte s tím extra vínem k narozeninám. Od vás je ale dar k narozeninám stále očekáván. Přetvářka, všechno a všichni... každý (skoro) chce dárky, nehledně na to co říká. A asi to mě mrzí. Lidé se těší na Dárky a ne na Vánoce.

Lidé se neumí zbavit té hnusné Reciprokosti. Já tobě a ty zas mi, a koukej ať je mezi tím =!!

Dalším, a pro mě snad nejsmutnějším úkazem je, že se každý kouká kdo kolik vydělá. Vánoce jsou o tom kdo co chce dát, a i když je tam poád to kdo si co může dovolit, mělo by se koukat jen na tu spodní hranici a ne přímou úměrou na tu horní. Doma mě šokovalo očekávání - ty teď vyděláváš a já nic nedostala. Že já kráva jsem vůbec doma zmínila, že mi zrovna přišla (MÁ!) výplata. To že je to výplata ze Skotska, takže vyšší než tady (tam jsou ale vyšší výdaje) to všechny jen navnadilo, a když jsem náhodou koupila dárek nevhodný mé výplatě, měla jsem to na talíři. (A vlastně pořád mám). Jak může být někdo zklamaný, že dostal ne-dost-drahý dárek? A co hůř, jak to může být někdo, kdo mi celý život říká, jak pod vánočním stromečkem měli jedny pastelky a radovali se z toho?


Smutné, snad zas někdy tu krásu a pohodu Vánoc objevíme. Dobře se to poslouchá, že před dvaceti nebo i více lety pod stromečkem byly jedny ponožky a pastelky a děti se radovaly a dneska tomu je úplně naopak. Smutnější je, že ty (už dospělé) děti, které se tak radovaly, samy jsou těmi nenadšenci nyní, kdy těch dárků (a jídla! mandarinky a banány!) je mnohem víc. Jako by radost z dárků klesala s jejich rostoucím počtem.

No a tak Vám aspoň přeju krásné zbývající svátky :)

Kili den 2

24. prosince 2013 v 23:18 | Kwítko |  Tanzánie
Probudili jsme se opět kolem 6ráno, tak aby jsme kolem 7 už byli připravení k odchodu. Každý den jsme šli spát dříve a vstávali ještě dřív. To byla příprava na konečný výstup, kdy se spí jen asi tři hodiny od 18-21hod. pak následuje rychlá večeře a posledních 1500m převýšení ke konečnému vrcholu.



Druhý den to ale ještě nebylo nic strašného, ani jsem moc necítila převýšení a snížení kyslíku. Byli jsme zhruba ve 3 000-3 600m, výška se neustále mění, to proto, aby si vaše tělo zvykalo lépe.


Druhý den jsme vyšli z džungle a šli po kamenech a skalách. Co se mi na celém výstupu líbilo, bylo, že každý den jste kolem sebe měli úplně jinou přírodu, jiné kytky a nikdy se necítíte unuděně, z toho, že pořád vidíte to samé. Druhý den už pár lidí mělo migrény, a hodně si stěžovalo, že se rychleji zadýchává a na bolest nohou. (Vážně? Jeden den chodíme a vás už bolí nohy? to měly holčiny radši zůstat doma).


Tady tomu říkám Depresní point - bod deprese. Vylezli jsme až sem, 3600m.n.m, za mnou se ukazuje v celé své kráse vrcholek Kilimanžára a po focení nám náš průvodce ukázal kudy se jde dále.. Vypadalo to asi tak, zády k vrcholku a z kopce dolů. Na nechápavé pohledy vysvětlil... Aklimatizace, dneska nocujeme v 2900m.n.m... No tak pápá Kili, za 2-3dny tam prý budu na tom vrcholu.




Následovala chvilka ticha a pak jsme teda následovali skupinku. Každý si šetřil své MP3 na poslední den a nebo těžší momenty, jak nám bylo doporučeno. Tehdy jsme ještě neměla sebou solární nabíječku, tu ale určitě doporučuji stejně jak ostatní věci které jsem už zmínila.Jinak věřím, že bych mohla poslouchat hudbu častěji.

Machame gate - Kilimandžáro, den 1

22. prosince 2013 v 20:13 | Kwítko |  Tanzánie
Den první...
Vstávat a cvičit, a to kolem 6ráno... Dodávkou naši skupinku nadšenců odvezli až pod ten "kopec" do výšky 1400 m.n.m. Vtipné. Naše nejvyšší hora má 1602m, a my teprve začínáme šplhat a už jsme výš než třeba Lysá Hora a po ani ne hodince a půl už překonávám i výšku Sněžky. Ještě vtipnější je, že více než polovina skupinky (tvořena převážně barbinkama z Londýna) nikdy nebyla ani na nejvyšší hoře (kopci) ve Velké Británii, kterou je Ben Nevis (vysoký cca 1300m)(tu já jsem stihla vyšplhat dvakrát, jendou dokonce i se stanováním u jezera). Takže na počátku našeho týdenního putování na nejvyšší horu Afriky (5895m) jsou tyto s dovolením pipinky nejvýše co kdy v životě byly. A já se bála, že jsem tu přípravu trošec podcenila... No holky, oni nemluvili o té nemoci z nadmořské výšky jen tak pro nic za nic, ale však vy zjistíte...


A je to tu. Své batohy nakládáme na šerpy a sebou si berem jen 4l vody, foťáky, mikiny a nezbytnosti. Já si koupila velbloudí vak nebo jak se tomu říká, takovou tu igelitku kterou naplníte vodou a hadičkou si ucucáváte vodu kdy chcete. Nejlepší investice!
Připravena k odchodu, se svými novými jednou použitými pohorkami mě strach z možných puchýřů přešel rychle. Koukla jsem totiž nahoru... a nic jsem neviděla...



Počasí nejdříve naznačovalo, že přeci je jen chladněji, poprchává a my už jsme celkem vysoko, takže rychle všechny bundy na sebe a začínáme šlapat.



Brzy jsme ale vstoupili do pralesa, pár opiček na okrajích stačilo k zastavení celé skupiny, vždyť to jsou opice volně v přírodě a v Africe!


Naše skupinka měla kromě asi 15studentů i jednoho hlavního a 3 pomocné průvodce, a naši skupinku necelých 20lidí připadalo neuvěřitelných 70šerpů. (šerpa je člověk, který se živí nošením batohů, jídla a vybavení turistům).
Nutno podotknout, že jsme vyšli dříve než naší šerpové. Ti nás ale asi za hodinku předběhli a dohnali, a s žabkama na botách přeskákali a doslova utíkali před náma. Až později, když jsem se bavila s tím mým (každý měl jednoho, který mu nosil batoh, ten můj byl fajn a přátelský a ráno mi vždycky i přinesl čaj a tak, chtěl cvičit angličtinu a ta má byla asi srozumitelnější než ta od lidí ze Skotska z Glasgow, ono bez angličtiny se z vás nikdy nestane průvodce a navždy zůstanete je nosičem...) no tak když jsem se s ním jednou bavila, vysvětlil mi, že tuhle túru chdí až 4*do měsíce. No doma jsou teda jen asi 4dny v měsíci a co hůř, došlo mi, že něco na co já budu hrdá (ano, vyšla jsem téměř do 6 000metrů nad mořem) je pro ně nic. Pravda že poslední den oni nešplhají, takže oni vždy vyjdou jen do 4 000m ale i tak!


První část dne byla po krásném chodníčku a fajn cestě. Naše trasa měla být ta druhá nejtěžší, těžší už je jen ta s cepínama a po ledovci ale ta není otevřena po celý rok a jen pár lidí dostane povolení tama jít. Pak je ještě další trasa a ta je, jak nám všichni říkali "pro američany". Je to velmi jednoduché, méně dní, pohodlnější, schody málem až na vrchol ale co je nejhorší, je to prý jak dálnice, nahoru a dolů se totiž jde stejnu cestou. My šli dolů jinou, takže jsme toho viděli víc a objevili jsme se jinde když jsme sešli, a tak jsem aspoň viděla více vesniček :)



Když jsme kolem 13hod dorazili na místo, kde jsme měli mít oběd, došlo mi, proč ti šerpové tak spěchali. Oni nám mezitím stačili i nachystat stoly a uvařit oběd! Je tohle normální? A to mi přišlo, že jsme se zrovna neloudali, i když pravda, že nejznámější a nejčastější rada, je Pole Pole - tedy Pomaloučku, pomaloučku. To proto, že abyste nedostali nadvýškovou nemoc, musíte jít pomalu a nechat tělu aby si zvyklo na nové převýšení.


Polívečka, čaj a další voda. Hm.. další rada - pijte, pijte a pijte. Já se do toho doslova nutila, ale Kili jsem vylezt chtela a tak jsem poslouchala co nám říkali a ty 4l vody plus všechny ty jejich polévky a čaje jsem vypila a popravdě, je fakt, že jsem byla jedna ze 2lidí, kteří za celou dobu neměli ani bolest hlavy. (Teda dobře já na 10min jednou jo) ale nezvracela jsem jak ostatní a hlavně jsem se dostala až na úplný vrchol :)



Do Afriky, do školy, do cirkusu

22. prosince 2013 v 17:33 | Kwítko |  Tanzánie
Jak už jsem kriticky psala v minulém článku, škola, kterou jsme navštívili, byla sice krásná, děti oblečené a čisté a vše bylo uklizené a upravené, ale za ty prachy co organizace ChildReach International dostává, by tam těch škol mohlo být až desetinásobek.
Na fotce je skupinka, ke které jsem byla přidělena poté co jsem na poslední chvíli změnila datum cesty. Všichni jsou z Londýna nebo Glasgow a já jedinná z Aberdeen Univerzity a ještě k tomu jsem cizinka :) no co už, myslím, že ty moje vlasy naznačují celkem dostatečně, že vlastně k té skupině moc asi nepatřím...



Školu jsme navštívili ještě před výstupem na Kilimanžáro. Plán byl, že první den příjezd a klid v místním hotýlku s možným výletem do města, druhý den škola, pak týden Kili a pak kdo chtěl si výlet prodloužil o 8ní cestováním po okolí, to už individuálně. (Já si to prodloužila rovnou o dalších pár týdnů v Keňě na vlastní pěst ale to už je jiný příběh).



Když jsme přijeli do školy, (cesta byla hrbolatá, škola daleko v horách a tak opravdu věřím, že na místě kam se opravdu těžce dostává), u školy už byly děti nachystány v pozoru. Holčičky v sukýnkách a kluci kraťasách s bubínky, všichni pak najednou začali tančit různé národní tance, zpívat písničky apod. Bylo to hezké, ale až umělé. Připadala jsem si fakt blbě, že je to všechno tak nachystáno jen pro nás a spíš z povinnosti, neboť jsem později zjistila, že takových skupinek bylo to léto víc než 5 jen na Kilimanžáro a všechny nejspíš jely na tuto jedinou školu no a tak to ty děti mají spíš jako z povinosti - "jé další nenažraní turisti s foťákama, pojdme se tvářit roztomile a tančit jak opičky".

Jako by doba kolonizace a nadvláda nás úžasných bílých nad Afričany nikdy neskončila a bylo až smutné jak je to vryté nejen do historie ale i do toho jak se lidé automaticky chovají. Později jsem to zjistila i na vlastní kůži, když jsem byla v slamu v Mombase, kde jakožto jediný běloch jsem neměla dovoleno si sednout na zem a jíst s dětmi. Musela jsem mít židlo a příbor...





Věřím, že snad si to děti ani tolik neuvědomovaly, a braly to jako srandu a změnu ze stereotypu učení a rákosky, ale o to smutnější to je. To, že si toto nepsané pravidlo nikdo neuvědomuje a je to podvědomě-nevědomě znamená, že ještě je hodně práce před námi, aby sme se to snažili alespoň částečně eliminovat.



Děti byly krásné a roztomilé, stejně jako všechny děti na světě. Tyto snad o to víc, čím míň byly rozmazlené. Učitelé nám ukázali školu kolem dokola, pozvali do některých tříd, ukázali kde vaří a jak to tam chodí no a my se po nějaké době odebrali na hřiště, kde za námi po obědě přiběhli všechny děti s balónem a různými provazy a klacky. Těmi se zaznačily hranice a čáry na zemi a my pak hráli různé obdoby hry panáka a jiné. Některé skákací byly fakt super! :)

Childreach International - do Afriky s organizací - nikdy více

22. prosince 2013 v 16:26 | Kwítko |  Tanzánie
Do Afriky jsem se zatím dostala dvakrát a to do třech různých států.
Jednou na dovolenou do Egyptu a podruhé do Keni a Tanzánie. Tanzánii jsem absolvovala s organizací Childreach International, pro kterou jsem vybírala peníze celý předchozí rok a po absolvování výstupu na Kilimanžáro (5894m.n.m.) jsem se s nimi rozloučila (snad navždy a to pro jakoukoliv organizaci tohoto typu) a na vlastní pěst jsem se vydala do Keni.

Princip organizace Childreach International (volně přeloženo snad jako Mezinárodní děti na dosah) je, že objíždí Univerzty ve Velké Británii a naláká studenty, kteří se po zaplacení nevratného poplatku snaží v průběhu roku sehnat peníze pro danou organizaci. Počáteční poplatek je 7 500Kč. To je hodně pro Čecha ale v Británii to není až tak moc. Při registraci si i vyberete na jaký výlet poté v létě chcete jet. Na výběr je většinou 4-6projektů, ty jsou například India na kolech, kde 11dní jedete na kolech napříč Indií a poté se na 2dny zastavíte v škole, která je organizací sponzorována. Další projekt je třeba Stavba pro Nepál, kde studenti v průběhu necelých 2týdnů staví školu nebo dům pro někoho v Nepálu, já byla na projektu Výstup na Kili pro děti, kde se prostě jednalo o 7mi denní výstup na Kilimandžáro a poté jsme měli jeden den ve městě a jeden den na škole s dětmi. Více méně, část peněz, které v průběhu roku vyberete pokryjí vaše veškeré náklady, jiná část pokryje platy zaměstnanců (i s jinými výdaji) a poslendí, podstatně menší část jde na ty chudé lidi v nesnázích.

Jak se vybírají peníze?

To naštěstí není až tak těžké, cílem je vybrat 2400GBP což je 72 000Kč. Pálka, co?
Ve Skotsku, kde studuji, a vlastně v celé Británii jsou ale na chariti strašně zvyklí a tak ať už zorganizujete cokoliv tak vám vždycky někdo nějakou tu libru do kasičky hodí. Nejčastější jsou takzvané PUB CRAWLS - ve žlutých tričkách od organizace a kyblíkem s logem si vyberete pár dní v týdnu (nejlepší je pátek a sobota) a projdete celou ulici s bary a hospodami. Dovnitř vás většinou pustí bez problémů no a tam už jen chodíte kolem lidí a když někdo náhodou nechápe, řeknete něco ve stylu "Drobné pro charitu?" Ale většina lidí je na to zvyklá. Občas se vás někdo poptá, co je tohle za charitu a kam jdou prachy, na to v pár větách stačí říct Afrika. Je to rychlovka max 5min na hospodu, prostě jen obejdete stoly a lidi vám vysypou drobné a obsahy peněženek. Vždycky jsem chodila s jednou kámoškou, takže jsme si to potom rozdělily napůl a bylo.
Občas taky můžete pořádat sbírku na ulicích, trzích a obchodech. Snad každý potom má "MyDonate nebo JustGiving" stránky, kde vám vaši známí a rodina taky můžou nějakou korunku přidat. Pro odvážlivce a dobré organizátory můžete vymyslet i nějaké velké akce. Moje kámoška například zašla do baru a domluvila se, že všichni kteří přijdou na její akci budou platit 3GBP (cca 100Kč) a ty peníze půjdou jí, prostory měla zdarma protože to bylo pro charitu, no a podnik se nestaral o reklamu a ona si sama sehnala stovky lidí. Na Vánoce jsme třeba dělali Bake Sale - Prodej cukroví by se tomu dalo říct. Po koncertech v kostele jsme prodávali kávu a čaj a lidé vám vždy dají nějaké drobné a na Vánoce i víc.
Další co mě napadá je kámoška, která uspořádala sázku, že ona nebo její kámoš se ostříhá do hola, záleží kdo z nich vybere více peněz na dané internetové stránce. No a kámoši aby ji zachránili nebo naopak viděli holohlavou přihazovali korunky. Myslím, že tímto si vybrali oba kolem 1 000GBP. Za průměrný Pub Crawl jsme si vydělaly dohromady kolem 300GBP, takže cca 150liber každá za asi hodinku. Jak říkám, prachy se sehnat dají. Vím o lidech kteří zorganizovali něco fakt velkého a měli celou částku pro 2lidi vybranou za jednu noc.

Vžycky si to můžete i zaplatit/doplatit sami, ale mi nedělalo problém ty peníze sehnat.
Peníze po každé sbírce se jednoduše spočítají a vy je pošlete na účet v bance, nebo si je sami sobě darujete na MyDonate stránku. Každý projekt má termín, kdy se všechny peníze sečtou a když splníte všechny podmínky, pošlou se vám letenky a informace o výletu. Tady máte ukázku My Donate stránky. Toto je na organizaci, se kterou jsem byla v Keni. Je to opravdu malinká rodinná charita a 100%peněz jde fakt do Afriky na děti, sama jsem byla svědkem.

Proč NE organizace jako tahle?
No na jednu stranu, pro ty, kteří jedou připravení že nejedou zachránit svět to možná je OK, ale já si bzro uvědomila, že jsem si vlastně během toho roku sbírek nasbírala a doslova sama zaplatila výlet na Kilimanjaro, s tím, že máte plno výdajů navíc, které si prostě musíte zaplatit sami. To jsou vakcíny, pojištění, vybavení apod. Ano, zjistila jsem, že Kili je normálně strašně drahé a to minimálně 30-50tis za jednoduchý výstup a na to bych snad nikdy neměla a hlavně jsem v ceně měla letenky takže proč ne, že? No protože tohle není charita, ten jeden den kdy jsme se šli podívat na školu to bylo až smutné. Děti nachystány v pozoru s našprtanými slovy na písničky a tancem a ukazovaly se nám jak opičky, a my tam stáli hrdě jako by "Ano, to my jsme vám tu školu tvrdě zaplatili" přitom, ročně organizace pošle nějakých 20skupin jen na Kilimanžáro samotné, to je 40 000GBP = 1 200 000Kč, něco z toho jde na Kilimanžáro ale neříkejte mi, že ta škola by už nebyla postavená desetkrát? Teda, že by už celý region neměl dost škol? Já si sama zjistila, při mém vlastním projektu v Keni, kdy jsem nakupovala veškeré nářadí a trubky apod. kolik co stojí, a je to opravdu levné a tak si říkám, že zaměstnanci organizace musí mít opravdu vysoké platy.

Při projektech jako "postavme Nepál" zase mi jen hlava jde kolem z toho kam ty peníze mizí. Lidé musí totiž vybrat stejnou částku peněz, a přitom za měsíc bydlení a cestování v a po Nepálu nezaplatíte víc než 200GBP, tak nevím kde je zbývajících 2300GBP když i letenku seženete kolem 500GBP (skupinové pro charity jsou občas i zadarmo!). Navíc, a to je jeden z hlavních důvodů proč jsem proti takovému tupému dobrovolničení, cizinci většinou přijedou nadšení, jak nezmění svět, tím že někomu postaví barák. Přitom my často nechápeme, že i v takových zemích jako je Nepál existuje dost lidí, kteří by to zvládli sami a my jim tedy nepřinášíme nic co by sami neuměli a sami nezvládli. Naopak, bereme práci těm kteří ji potřebují víc. Protože my to uděláme zadarmo, organizace nenajme žádné místní lidi a ti tak příjdou o jedinou možost peněz a výdělku. Stejně to funguje i u lidí co jezdí do Afriky učit. Učitelka dostane vyhazov abyste si vy mohli nahnat ego. Rodina bude hladovět a vy se budete fotit a usmívat s dětmi a říkat jak jim nepomáháte. Něco jiného je to, když jim přinášíte něco co oni neumí, nezvládají a potřebují. To jsou jiné jazyky než angličtina, občas a někde počítače, techniky a inženýry, kteří mohou postavit a hlavně vymyslet jak vytvři účinnější síť potrubí apod. Tady jde o to, aby lidé přijeli s vědomostmi a penězi a nechali se inspirovat místními a S nimi vytvořili něco. NE BEZ NICH PRO NĚ, důležité je aby byli vždy přítomni, neboť jinak tomu ani oni nebudou rozumět a poté co vy odjedete vaše kanalizace půjde do háje, neboť oni nebudou vědět jak to udržovat.

No koukám, že už kritizuji příliš.
Já popíšu jak to bylo s Kilimanjárem a návštěvou školy a pak snad občas hodím linky na nějaké schopné a dobré projekty :)