Září 2013

Zhangye Danxia - hořící skály a čínští studenti

29. září 2013 v 16:41 | Kwítko |  Čína
Z XiaHe jsem odjela brzy ráno, rozloučila se s Barčou, která jela jiným směrem a po pár hodinách v Lanzhou přesedla na vlak. Vlaky většinou odjíždějí z toho většího nádraží. Z autobusáku tam jezdí buď minibus za 10Y nebo busem 111 a po 5zastávkách přesednout na 6 nebo 137. Bus je 1Y za jízdu takže vyjde levněji. K večeru sem nasedla na vlak a do Zhangye jsem dojela asi ve 4ráno. Tak jsem strávila celý den na cestě... Což je v Číně vzhledem k vzdálensotem normální. Nadobro jsem opustila Tibetskou oblast a vrhla se na objevování Hedvábné stezsky.

Na nádraží jsem poprosila jednoho týpka z obchodu jestli mi u sebe nechá batoh ať ho netahám, tak za 10Y mi to tam nechal na celý den. Zase o problém méně.


V Zhangye samotném není tak moc co dělat, jezdí se tam hlavně kvůli hořícím horám, a tak jsem si tráno prošla centrum (já tam šla pěšky, měla sem hodně času ale šla jsem skoro dvě hodiny) jinak jezdí pravidelně autobus z vlakáče.

V centru byl zrovna i nějaký festival tak aspoň nebyla nuda. Pak mě na cestě oslovila jedna američanka (řekla, že prostě musela protože hned poznala, že nejsem místní, prý tam je z dobrovolnicých zbrojů a "bílých" tam je si jen 5 v celém milionovém městě. Tak si chtěla pokecat. Aspoň mi ukázala kam mám zajít a co vidět a kde je internetová kavárna.


Kromě nějaké té věže, chrámu a parku tam toho moc není, ale aspoň sem měla více času na ty hory. Tam se však doporučuje jet až k večeru kolem 16hod. neboť pak je slunce v nejlepší pozici pro nejlepší efekt.

Opět můžete jet buď taxi nebo turistickým busem a nebo regulérním busem z busáku. Dá se to koupit na Západním Autobusovém nádraží (West bus station/XiGongGongChiCheZhan šsi gon gon či-č džan) bus stojí jen 10Y což je jako nic.



Ani nemusítě vědět kde vystupujete, neboť oni všichni ví kam jedete, turisté nikam dále/jinak nejezdí. Vyhodí vás u cesty a pak stačí se dát ulicí nalevo a dojít až nakonec. Za studentský lístke chtěji 40Y (100kč).


Hned po zaplacení můžete nasednout na jeden z jejich autobusů, který vás bude vozit po okolí. Nevím jestli tam mají něco v angličtině, ale mi se ani nechtělo čekat a tak sem nasedla do busu plného činských studentů v mém věku. Byli suproví, pořád mě fotili (i ta kde sem nechtěla) svůj email jsem musela dát asi 20 z nich a pár mi jich dokonce ty fotky poslalo... Musím uznat, že tak vysokou kvalitu fotek (dobré fotky i rozlišení) jsem snad ještě neviděla...



Autobus má asi 5zastávek, vy můžete nastoupit a vystoupit kde chcete a můžete taky nastoupit do jiného autobusu než se kterým jste přijeli. Což vám dává hodně volnosti. Taky sem viděla pár lidí chodit kolem dokola, ale je to celkem dálka a dokopce, a autobusy opravdu stojí na nejlepších místech.


Se studenty jsem si to užila naplno. Oni všichni studují design a umění což mě celkem překvapilo, ale tohle je prý součástí jejich kurzu... No tak ať se jim daří, co?


Jelikož je to kousek od pouště (nebo už se to do pouště možná počítá) tak je tam pořád teplo, všichni budou ale přesto zakrytí a nkteří budou mít i rukavice. To je z jednho prostého důvodu. Čínani se neradi opalují. Oni chtějí být bílí, ne opálení... Tady je asi nejdrsnější rozdíl mezi evropany a nimi, potkala jsem hodně takových (i kámošky) kteří nosili deštníky hlavně kvůli slunci, ne ani tak úpalu ale právě proti opálení...


My máme samoopalovací krémy a v Hong Kongu jsem měla problém najít krém který neobsahoval bělící příměsi... Jiná kultura, co už :)



Fotky nejsou projete photoshopem je to fakt tak barevné :) samotnou mě to překvapilo, a musím uznat, že sem čekala, že něco takového by bylo mnohem slavnější ve světě... My jezdíme za krásou do Švýcarska nebo tak ale to co jsem viděla v Číně si myslím, že je mnohdy neporovnatelné, a cenově se to takové dovolené ve Švýcarsku vyrovná i s letenkou.


Já tam byla celkově asi 3-4hodiny, ono po chvíli to vše vypadá stejně, ale naštěstí vždy na dalším stanovišti jsou jiné hory a jiné vzory a jiné barvy...



Cestou zpátky sem neviděla žádné busy a tak jsem stopovala... Nakonec mi zastavil taxikář, který už vezl jiné lidi a tak mě svezl za 20Y ale zase mě svezl až tam kam sem potřebovala. Stopování zadarmo tu neznají, tak aspoň, že tak. Já slyšela, že pro turisty za taxika chtějí kolem 150Y. :))


Další vtipnou věcí byla ta typická čínská angličtina... musela jsem si ty cedule vyfotit, to je prostě možné jen u nich :)



Tady je nějaký starý důl, je to na poslední zastávce autobusu, odsud už vás odvezou jen zpátky na "základnu", můžete si tady ale taky pojezdit za nějaký peníz na velbloudech nebo ponících.










Nakonec jsem se odebrala zpátky na vlak, vyzvedla batohy a nasedla na vlak směr LiuYuan, což je blízko DunHuangu a je tam přímý spoj, což je mnohem jednodušší a levnější než jet složitě do DunHuangu. Na Vlakáč se dostanete busem 1, poslední zastávka je valkáč v Zhangye. Já si koupila všechny lístky předem, ale neměla sem většinou problémy si změnit čas odjezdu. Jen mezi Turphanem a Kashgarem.




Mnich kam se podíváš - XiaHe

29. září 2013 v 16:08 | Kwítko |  Čína
Další den v XiaHe znamenal další plán, tentokrát nám náš milý majitel hostýlku udělal laskavost a seznámil nás s jeho kámošem. Ten byl jako Tibeťan stejně jako všichni ostatní zbaven pasu, ale přesto nelegálně přeše hranice a došel až do Indie. Musel doslova přejít Himaláje a neměl to lehké, žil tam asi 15let v exilu a pak se rozhodl přijít zpátky, neboť jeho rodina a přátele byli stále uvězněni v Tibetu. Nakonec se ale rozhodl pro ten čínský Tibet, (ta kulturní hranice) neboť zde je to přeci jen o něco lehčí pro Tibeťany.




Měli jsme dva plány, nejdřív nasednout na motorku a jet s naším novým kámošem Gobym na pastviny (Grasslands) je to tu takové známé právě kvůli toho. Yaci se prohánějí sem a tam, obklopeni horami a nomádskými tibeťany (Goby jako mladý žil taky nomádským životem, ale bohužel i on přiznal, že méně a méně lidí chce tuto tradici uchovat, každý chce mít dům na jednom místě a nebýt nucen se stěhovat kvůli počasí apod. To má ale jako druhotný účinek i málo Yaků, koz a ovcí o které by se tito nomádští tibeťané normálně starali a tak cena masa stoupá a farmy na zvíata rostou ve velkém. S tím bohužel rostou i různé pokusy na nich a genetické úpravy. Možná z vás už někdo slyšel o 20 000 mrtvých prasat hnijících v řece před Šanghajem? Tak to byl jeden z takových nepovedených pokusů...


Bohužel ale kurz dějin změnit nemůžem a nemůžem ani nutit lidi aby uchovávali své tradice když my sami si žijeme v luxusu, v domech s topením a teplou vodou. Ale je to určitě škoda když nějaká kultura a tradice vymírá...



Navíc se tu dostává trochu západní kultury v tom nesprávném... Goby nám vysvětlil, že dříve lidé sdíleli vše co měli, pomáhali si navzájem mnohem více a "co je moje to je tvoje" bylo heslem. Njehorší vlastnost ze západu, která se tu dostala je prý závist. Já si neodkážu představit jak lidé mohli být ještě lepší než jsou teď, vždyť přece každý tibeťan byl úplně nejlepším hostitelem a člověkem vůbec, ale i v tom možná hraje roli to že jsem z toho západu a na rodinu to tak vrhne nějakou tu prestiž.




Naštěstí teda aspoň Tibetský Budhismus spíš nabírá než ubírá nové členy.
Téměř každá rodina dává svého nejmladšího syna někdy i ve věku 6-9let do kláštera. A mnohem více lidí se pro to rozhodne během dospívání. XiaHe má druhý největší Budhistický chrám po Lhase (hlavní městě Tibetu) a tak není divu, že uvidíte mnichy úplně všude. Tančí, zpívají, hrajou fotbal, bojují, jí, chodí... různé věkové kategorie :) Někde jsem četla, že je jich tu kolem 40 000. Ani bych se nedivila, těch domů co tu pro ně mají postavené jsou tisíce...



To byl náš plán na odpoledne... Poté co nám Goby řekl celý jeho příběh nás taky odvezl na místo kde kdysi idé pohřbívali své příbuzné v tzv. Sky Burial. (vysvětlení v předchozím článku). Boužel i tady začalo chodit více a více lidí a supi přestali pojídat mrtvé, začaly se tvořit příběhy o špatných lidech a tak se to raději zrušilo. Někteří zanícení budhisté prý pohřbívají své mrtvé tímo způsobem dále v horách, ale tam se jen tak někdo nedostane.


Klášter je opravdu obrovský, následujte mnichy a určitě je najdete. My jsme na to šly ale z opačné strany a ais po 100m kdy na nás neustále místni pomrkávali a mračili se nás zastavila jedna starší paní a vysvětlila, že jdeme v protisměru a to se prostě nedělá. Takže jsme si to pěkně museli obejít, celý ten klášter, dejte si pozor jak jdete jestli se vám nechce jít asi 2km navíc :)



Jinak místní jsou fakt super, když vás vidí, že jdete správným směrem a nevíte co máte dělat vrazí vam vonné tyčinky do ruky nebo vám nahlas předříkají co máte říkat a kde máte tlesknout a kde se poklonit a co zatočit. A pak se roztomile smějou když vás vidí jak se marně snažíte vše napodobit.



Klášter je zadarmo, ale párkrát za den máte možnost prohlídky v anglickém nebo čínském jazyku, nepamatuju se kolik to stálo ale Barča na to šla a říkala že to bylo fajn. Více méně vidíte stejné věci jako kdy jdete samo, s tím že vám vysvětlí nějaké ty tradice apod. Mi to občas někdo vysvětlil z místních když mi na to stačila čínština (jako že většinou ne) ale asi by to nebylo na škodu. Taky si pamatuju, že šli do tiskárny, kde mnichové ručně tisknou a vyrábějí kopie svých knih



Stačí se jen tak procházet kolem dokola a uvidíte jak to tam žije. Někdy mi bylo líto těch špuntů, za které bylo rozhodnuto že prostě budou v klášteru ale nakonec sem zjistila, že pokud budou chtít mohou kdykoliv vystoupit a i jak jsou malí tak tam mají plno dětí jejich věku a o dětství tak moc nepříjdou.


Tančíci mniši. Spíš to asi bylo nějaké Tai-Chi nebo tak, a moc to pro veřejnost asi taky nebylo, protože dveře měli zavřené ale asi se mbyla ve správný čas na správném vyvýšeném místě :)


Po návštěve klášteru jsme pořád měli ještě trochu času a tak jsme vylezli na kopec poblíž. Kde jsme shodou náhod potkali skupinku studentů. Ti z nás byli úplně hotoví a tak se to neobešlo bez pár skupinovek :D Hlavně od tama byl krásný výhled na celý klášter. Ono ty jejich baráčky vypadají spíše jak nějaké myší díry, ale posuďte sami. Ty papírky na zemi patří k další tradici, někdo se ženil nebo tak něco, celkově mi přišlo, že celé měsot bylo na normální čínské poěry až příliš čisté a uklizené :)



Stopem na návštěvu k Tibeťanům podruhé a potřetí

29. září 2013 v 13:33 | Kwítko |  Čína

A když jsem se pak rozhodoval(a) co dál dělat, stopování pro mě bylo jasnou volbou...
Jinak řečeno, když jsme nevěděli co podniknout, když bylo venku tak krásně a slunečno a v XiaHe samotném kromě Klášteru toho tak moc není, poradili jsme se s naším super-kámošem-majitelem hostelu a ten nám dal typy na nějaké místa. Po tom, co nám řekl ceny, které taxikáři normálně požadují jsme se rozhodly pro stopování.


Napsali jsme si cedule s velkými čínskými znaky a šli na opačný konec té velké hlavní ulice. (Naštěstí je tam jen jedna a město/vesnice je více méně postavená okolo ní.

Brzy jsme narazili na dalšího (místního) "stopaře", který nám řekl, že lidé většinou chtějí jen 10Yuanů (25Kč) což je oproti taxikářům, kteří chtěji 500Kč (200Yuanů) téměř nic. Po chvíli jsme všichni tři nasedali do auta. Jelikož my chtěli jet někam úplně mimo normální trasu (měli jsme namířeno do BaJiao Cheng (Ba Džijao čeng) - starodávné město (prý 2000let staré) počítali jsme s tím, že budem platit víc nebo že budem muset ještě stopovat. Proto nás překvapilo, když řidič chtěl více peněz po tom číňanovi (přeci jen, on je čínan a řidič byl tibeťan a ti se moc nemají v lásce) a po nás nejdřív nechtěl nic a nakonec si vzal aspoň těch 10Yuanů. A přitom nás dovezl až do cílové destinace, cž bylo pár kilometrů z jeho trasy... ach ti hodní tibeťané :)


Cestou jsme se trochu zasekli... no jo, čínské cesty hold nejsou vždy dokonalé :) hlavně když žijete nějakých 3000-4000m.n.m.


Další zdržování nastalo když před náma pasák koz začal přemisťovat své stádo. No co, počkáme i tady teda. Co nám jinak zbývá :)

Tamtadadá... jsme tu :) Nebylo to tak úžasné jak jsem si představovala, ale přeci jen je to mimo jakékoliv hlavní turistické trasy, lidé tam žijou až do dnes takže jjen část je pořád autentická a stará a chtěli za to jen 20Yuanů (a nakonec to bylo i s tím nejlepším pozvaním na svačinu).


Do města vlastně platit nemusíte, to právě proto, že tam lidé normálně žijou, platí se spíš za to, že vás pustí na tu starou zeď (odkud jsem pořídila tuto fotku). Chodit po té zdi je celkem cool, vidíte i kopce a step a grasslands za tím. Takže bych to i doporučila.


Jedna z těch starých budov, která slouží k ustájení krav. Vesnička/městečko je to opravdu malinké, za 10min můžete projí celé dokola. Je obehnané zdí, to je ta stará zeď a prý tam původně žilo úplně jiné obyvatelstvo (menšina) ani ne tibeťané ani Han číňané. Teď už tam jsou pár staletí Tibeťané.


Pokud jedete taxíkem, tak on vás normálně zaveze až ke zdi, počká až si to vše kolem dokola prodjdete a pak zas vás odveze zpátky. Tím, že my jeli stopem, znemožnili jsme si jakoukoliv možnost návratu. Ono totiž tam v té vesničce může žít tak 100lidí možná ani to ne, no a pak tam jsou prý ještě asi 2takové osídlení trochu dále a pak jsou hory. Takže jsme měli potom možnost buďto čekat na někoho kdo potřebuje sjet alespoň pár km dolů do "města" (ne XiaHe, ale jiné myslím, že GanGia) nebo se projít. To jsme nakonec udělali, protože to vypadalo, že v té vesničce měli snad jen 3auta a nechtělo se nám čekat, než je někdo bude chtít použít.


Týpek, kterému jsme platili za vstup (byl to asi jakýsi starosta) vyběhl málem ve spoďárech když jsme dojeli. Byla to taková ta řetězová reakce, my se objevili na začátku vesnice a než jsme došli k zadní straně brány lidi si to přes plot říkali a on nás na konci už očekával. Předpokládám, že opravdu nemají dost turistů. No každopádně se mu nás zželelo když zjistil, že jsme nepřijeli taxikem jako všichni ostatní (prý jsme první co stopovali a nemají odvoz zpátky) a tak když jsme si doprohlíželi město nás pozval domů.


Mluvil jen špatně čínsky... což je u tibeťanů normální, dohromady s moji špatnou čínštinou nám to šlo výtečně!
Měl malého vnuka a vnučku, v jednom domě žili 3generace. My dostali jako svačinku kromě horké vody a tibetského chleba i Yačí jogurt. Ale ten byl!!! Nejlepší jaký jsem snad kdy měla! (taky jsem ho od té doby jedla kdykoliv jsem mohla).


Předpokládám, že když už nějaké peníze od turistů přijdou jde to do jeho kapsy. Podle toho taky vypadal jeho barák. Jak můžete porovnat, všechny budky jsou postavene z bláta občas s trochou dřeva. No a tady to má pán dokonce vykachličkované :) Ale byl fakt hodný a jeho syn prý pracuje ve "městě" takže to bude asi i tím.


Ti dva byli úplně nejroztomilejší! Hlavně se mi líbilo jak to vyřešili s plínkami. Prostě mají doslova díru na prdeli a když se jim chce na záchod tak si čupnou kdekoliv. :D Jen mi jich bylo líto, že jim ten zadek musí mrznout celý den, chudáci špunti... Ale jogurt jim chutnal to teda jo :)


Najedly jsme se, pokecali jsme a tak jsme se vydali pomalu pěšky zpátky. Celá cesta je asi 20-30km ale do nejbližšího "města" jen asi 6km. Město se jmenuje Ganjia, čas od čsu kolem nás projely motorky ale i ty byly většinou se 3pasažéry takže jsme moc šancí na svezení neměli. A tak jsme se rozhodly projít vše co jsme našly. Jedna taková věc byla tahle budka. Prostě tam tak opuštěně stála u cesty (překvapivě bez zámku na dveřích). Tak jsme šly blíž, byla fakt prázdná ale nějaké věci a jídlo tam bylo, tak sme se pak ptaly kolem co to je a prý pro Lamy - mnichové, kteří putují z klášteru do klášteru. Oni tu ten budhismus fakt žerou :)


Občas nám skočila do cesty koza, občas proletěl orel... Jako v zoologické :)


Hory byly úžasné, a hlavně bez sněhu, alespoň jsem měla trochu času na rozmrznutí z toho Langmusi. Teď už mě čekala jen nižší místa a poušť.


Poté, co jsme došly do GanJia (to bylo to, kde ta cesta byla tak zablácená že tam zapadl i kamion) tak jsme začaly opět stopovat. Auta přijížděly z jiného směru, a vypadalo to opravdu na lepší šanci. I když dělníci, kteří tam něco opravovali na cestě se neustále smáli a ukazovali si na nás nakonec nám zastavil bavoráček. CHaCHaCHa.


Ukázalo se, že to byl mladý tibeťan, který neuměl anglicky, takže zbývala jen opravdu špatná čínština. Nakonec ale jsme zjistili, že on jede jen asi dalších 5km naším směrem (no co aspoň něco, ne?) no a pak nás i on pozval domů (Prostě každý tibeťan vás pozve, i když vás nezná ani nic podobného). No a tak jsme potkali jeho ženu (která má 19let a jeho dcerušku, která má skoro rok). Předpokládám, že proto nechápal jakto, že když mi bylo 21 ještě nemám děti a manžela? Nebo to mě manžel jako pouští se takhle toulat po světě samotnou? :)))


Co teprve když zjistil, že Barča má už 30...

Další vtipnou příhodou byl piercing. Barča ho má v obočí, a nám to nedošlo a on se na ní v autě celouo dobu díval. Tak jsem si z ní dělala srandu, že se zamiloval a tak. Pak jsme přišli k němu domů a tam měl ženu, a i ona se na ní tak dívala... Pak se zeptali co to má (asi si mysleli, že je to něco náboženského), tak si to Barča sundala a to bych vám přála vidět.
Chudáci to vůbec nechápali, já jim pak ukázala můj piercing v pupíku a to už nedávali vůbec :D


Byli ale strašně hodní, a tak jsme se hned domluvili, že jestli bude hezky půjdeme další den na výlet někde k řece, hezky nakonec bylo až odpoledne a i domluva byla trochu ošemetná (jak se chcete domlouvat s někým přes telefon, kdo neumí čínsky ani tak špatně jako já?)

My potom došly k cestě pokračovaly ve stopování. V hostelu jsme si každá dala další várku Yačího jogurtu s banánem a pak jsme se jen tak procházely po městě. Bylo nám to ale překvapení když nám přistavěl bavoráček a odvezl nás do hotelu. Tam byla nejen jeho žena ale i malá holčička. Oni nakoupili nějaké jídlo, původně asi chtěli jít na večeři, ale protože malá nechtěla usnout nebo nevím prostě nakonec jsme byli asi hodinku na hotelu na pokoji a pak jsme řekli dobrou noc a šly do našeho hostelu. On za námi ale vyběhl, že nás odveze. Moc ani jedna jsme nepochopily proč šli kvůli nás večer tady do města a ještě k tomu do 5***** hotelu ale co už :D prostě tibeťané...

Langmusi postavit sněhuláka, navštívit chrám a pryč do tepla

29. září 2013 v 12:27 | Kwítko |  Čína
Po probuzení jsem si uvědomila, že už začínám 4.týden na cestě s domovem na zádech a ještě nějaký ten týden/měsíc mě čeká.
Vzbudila jsem se brzo, byla fakt kosa ale přesto sem si musela v noci vypnout tu elektronickou dečku protože to se zas nedalo vydržet to horko... ach jo...

Každopádně plán byl jasný, vydržet tu zimu, navštívit Budhistický chrám, který je jeden z největších vůbec a nasednout na bus směr XiaHe.


Na snídani jsem si v hostelu dala typický tibetský "Butter tea" (Máslový čaj) a tibetský chleba. Ten čaj mi stačil jednou (i když kdykoliv m potom někde pozvali vždycky vám ho nabídnou a ono se to přece neodmítá, navíc to asi není tak tibetské jak se říká, pijou to i v Kyrgyzstánu, Kazakstánu a Mongolsku). No co už, prostě horká voda zalitá roztopeným máslem a osolená... na jídlo se fůj neříká, ale lahůdka to zrovna nebyla :))


Za večer nasněžilo kolem 5-10cm sněhu... Během dne to ale naštěstí pomalu tálo. Jen pro upřesnění, bylo 29.Května (LÉTO!!!!)


Za vstup do Kláštera (nebo Chrámu? sama nevím jak se to správně překládá) chtěli 30Yuanů, už si nepamautju jestli to bylo jiné pro studenty ale kartičku si berte sebou. Byl obrovský takže 1-2hod. tam klidně můžete strávit. Občas (vlastně často) potkáte nějaké ty holohlavé budhistické mnichy, někteří nemají rádi když si je fotíte a někteří vám budu pózovat... no záleží no :)


Z Chrámu je krásný výhled na hory kolem, ale jelikož jsem ve svých letních kalhotách trošec mrzla tak jsem nacvkala pár fotek, užila si výhled jak jen to šlo a rychle odcházela. Naštěstí kolem oběda sníh začal tát opravdu rychle, to znamenalo dvě věci - oteplilo se (jupí) a nedalo se nikde v tom blátě chodit (yay).


Šla jsem proto zkontrolovat odjezdy autobusů (nádraží je na hlavní ulici asi uprostřed ale můžete se poptat místních, většina autobusů stejně odjíždí z před hotelem na konci ulice). Můj spoj byl v 14hod a překvapivě lístky jsem si předem nemohla koupit.


Stále jsem měla ještě nějakou tu hodinku a tak jsem chtěla jít zpátky do hor, ale tenokrát mě zastavili hned na začátku a chtěli dalších 30Yuanů... No, řekla jsem si že už sjem to viděla tak už se bez toho obejdu a zajdu si raději někam jinam.
Takže doporučuji si tam zajít po 16hod odpoledne, občas to tak bývá, že hodně věcí je večer už zadarmo.


Ještě jsem si vzpoměla, že Langmusi je jedno z posledních míst, kde lze ještě vidět "Sky Burial" (pohřeb pod oblohou), je to stará tibetská tradice, kde lidi věří, že jelikož žijeme celý život s naší Matičky Země, když náš život skončí máme jí ho vrátit. Proto Tibeťané nezahrabávají těla od zem, ale nechávají je na určittých (pro ně posvátných) místech, přivázané, občas je rozsekají na menší kousky. Dravci žeroucí mršiny se potom postarají o zbytek. (Supi apod.) Většinou turisti nemají přístup na tyto místa, neboť by vyrušili ty dravce a ti by potom ze strachu už znova nepřiletěli a těla by zhnila přímo na povrchu. To je zase špatně, neboť by to bylo nejen "plýtvání" ale zároveň to znamená že onen člověk byl ve vém životě opravdu špatný a tudíž ho (ani) dravci nežerou neboť jim nechutná. Navíc abyste to viděli musíte mít "štěstí" aby zrovna v té době někdo umřel... Potkala jsem lidi, kteří to viděli, ale to byli zkušení a opatrní cestovatelé. Jen tak nějaké velké turistické skupiny plné američanů s foťáky bych tam určitě nepouštěla/neposílala. Každopádně když budete mít štěstí na nějaké hodné místní můžete se poptat.


Našla jsem si taky jinou cestu z kláštera dolů, byla sice mnohem blátivější a delší ale stála za to... takových těch točících válců (slovíčko mi vypadlo) tam byly stovky. Navíc ten výhled a tak... (a už skoro žádný sníh)




Další specialitou Tibetu/Nepálu a vlastně i Mongolska apod je trus :))) ty kolca co vidíte obtisknuté na zdi baráku níže je trus od yaka a krávy. Protože v okolí je jen málo dřeva a zimy jsou kruté a trus dobře doutná a tudíž dost hřeje (alespoň jsem to tak pochopila) není nic nenrmálního vidět lidi plácat takové kolečka a dávat to na zeď aby to pořádně proschlo. V zimě (vlastně i teď v létě) se to potom používa jako topivo.



Na rozloučení jsem si našla malou příjemnou restauraci a dopřála si (KONEČNĚ) něco vegetariánského bezmasého... maso už mi leze i ušima. Tamtadadá - tofu se zeleninou a rýží v čili omáčce :)



Pak jsem se odebrala na autobus. Neměla jsem (opět) žádný plán, a tak když jsme se po 5hodinách jízdy ociti v XiaHe byla jsem úplně zmatená. Očekávala jsem, že to bude něco jako Langmusi (malinká vesnička) a ono to byla taková velká vesnice. Takže jsem netušila co kde a jak. Neměla jsem ani adresu žádného hostelu, normálně jsem se ptala kolem ale teď se mě tam doslova ujali dva roztomilí tibeťané (jeden vypadal jak napůl číňan nebo malajžan) vzali mě sebou do taxiku a vyhodili mě před nejlepším hostelem na světě. (Děkuji vám kluci!!!!) Hostel se jmenuje TARA HOSTEL, je na samotném konci ulice, ti dva mi zamávali, vysedli z taxiku, ukázali na hostel a sami šli někam jinam (myslím že do hotelu - nejspíš pochopili mou čínštinu, že já chci něco levného). Hostel byl za 20Yuanů/postel ale já si velice brzy našla kámošku švýcarku, která mě okamžitě přemístila k sobě do pokoje. Měla dvoupokoják jen pro sebe, a řekla, že raději bude s někým než sama. Stala se z nás super dvojka a dalších pár dní sme spolu stopovali po okolí.

Majitel hostelu je úplně dokonalý tibeťan, strašně milý se super (černým) humorem roztomilými dětmi.


Tady je Barbara a já s jedním z jeho špuntů. Nakonec jsme se stali takovými kámoši s majitelem, že nám našel svého kámoše který nás jeden den na motorce zadarmo vozil úplně všude.
Večer jsme si zašly na večeři na takové grilování, kde si opět vyberete co chcete a oni vám to ugrilují. (opět vegetariánsky maso prostě ne!)

Langmusi - můj první sněhulák letošního léta

28. září 2013 v 20:37 | Kwítko |  Čína
28. Května 2013

Ráno jsem se pořádně vyspala, prošla se naposledy Song Pan a v 10hod se sešla s Australanem Evertem na zastávce a oba jsme pak vyjeli směr Zoige. (Přestupní zastávka na směru do Langmusi). Autobusy byly 51Y do Zoige a pak od tama za 22Y to Langmusi.


Po dvou hodinách jsme byli v Zoige, tam jsme si naproti vlakáče dali v jedné restauraci nudle a počkali na další přípoj do Langmusi, který měl jet v 15:30 ale místo toho jsme odjeli o hodinu dříve (snad něco kvůli počasí).
Asi po hodince jízdy nás zastavila policie, prošla celý autobus a řekla nám dvěma (jedinní cizinci) a jedné Tibeťance ať si vystoupíme. Šli jsme na nějakou kontrolu (naštěstí autobus na nás čekal).

Evert bydlel pár let v Šanghaji jako malý, a tak mluvil čínsky lépe než já, to nám pomohlo zjistit co se děje (občas nepouští turisty na toto území právě proto, že je to už jakoby Tibet a tam potřebujete to speciální povolení. Tohle ísto je ale většinou stejně turistům povoleno. My měli teda štěstí, já totiž později potkala jednoho kluka, který mi říka, že ho právě nepustili (ve stejnou dobu, jel jen v opačném směru) a ani mu neprodali lístek na autobus. Prý jen místní. No jak říkám, s optimismem nejdál dojdeš :)



Kolem 17hod. jsme dorazili do Langmusi. Bohužel celá hlavní ulice (je tam jen jedna a celkově je to malinké) se přestavuje, místo asfaltu tam je jen bláto a protože posledních pár dní pršelo není to příliš příjemné chodit sem a tam.

Já se proto vydala směrem do kopců. Bylo už celkem pozdě, ale nechtělo se mi sedět na pokoji a už jsem se rozhodla, že jestli bude tak zima (byla fakt kosa!) tak hned na druhý den odjedu někam jinam. Od Amy z Holandska jsem dostala nějaké tipy tak proč ne.


Našli jsme si hostel na konci hlavní ulice nalevo. Je tam taková odbočka tak asi po 50m tam jsou asi tři hostely. Pokoj pro dva byl po 60Yuanech takže jsme šli spolu a aspoň jsme měli menší pokoj, ten vydrží déle teplý. (já se připravovala na léto takže jsem sebou žádné zimní oblečení neměla!)




Na kopečku jsem viděla své první autentické nomádské tibetské rodiny. To před nimi jsou záchody... Vtipné, že záchody pro mnichy jsou několikanásobně větší než obydlí těch třech rodin dohromady.




Jedna Emo fotka :D to jen na ukázku jak to vypadalo na začátku procházky... Zelené a i když zima a fakt kosa bez deště nebo sněhu... Bohužel po ani ne 20min. to přešlo s jemného deště do krupobití a ke sněhové vánici... Mé thajské kalhoty na to sice nejsou stavěné ani šité a já tak byla doslova nahá ve sněhové vánici ale užívala jsem si to naplno. Co mi taky jiného zbývalo, když jsem mezi tím stihla zajít pěkný kus vysoko a daleko do hor, pryč od hostelu? Tam se ta řeka lehce přeskakovala, ale zpátky už to bylo poněkud horší...


Ještě poznámka pod okraj... byl to můj první sníh od ledna 2012 (psal se téměř červen 2013) a jakožto snowboardař a lyžař mi sníh přeci jen chyběl!


Ještě, že jsem měla ty boty do hor a ne sandále. Pak už bych si místo sněhuláka na pokoj odnesla jedině chřipku.
Ty hory tam i s přírodou jsem zbožňovala, ale jelikož jsem na to nebyla připravena (to vo mám tady na fotce na sobě bylo nejteplější co sem měla) tak bylo rozhodování o tom zda se posunout blíže pouště nebo zůstat zde jednodušší.

Vrátila jsem se na pokoj, rozmrzla, zapla si elektronickou vyhřívací dečku (to bývá v hostelích teď prý automaticky... takový luxus tohleto :))) a spokojeně jsem usla.

Změna plánu je vždy dobrý plán, Song Pan i s pozváním na večeři

28. září 2013 v 18:49 | Kwítko |  Čína
Ráno jsem si užila snídani zdarma v hostelu a vyběhla jsem na metro, odkud jsem jela asi 30-40min na ChaDianZi (čadijandz) - to je autobusová zastávka pro dálkové busy směrem Lanzhou.
Já měla špatnou informaci a tak jsem svůj spoj do Langmuasi změškala (poslední autobus jel už v 7:30ráno) a tak jsem se koukla na mapu a jela namísto toho do Song Pan (v 9:30). Znělo to dobře, no ne? A prý to bylo cestou...


Autobus jel asi 7hod a tentokrát byl bez postelí ale s normálními sedadly. No co už. Aspoň, že bylo na co koukat.


Do Song Pan jsem dojela kolem 16hod. odpoledne. Bez plánu, mapy, nebo jakékoliv znalosti, kde že to vlastně jsem. No tak jsem následovala dav. (ten byl opravdu malinký takže spíše jsem se ztrácela pořád). Objevila jsem něco jako "nové-staré centrum" takže mi to připomělo hodně Lijiang, ale místní se pořád usmívali tak jsem se tím nenechala zvyklat a uchovala si dobrou náladu.


Bylo tam hodně turistů (ale jen těch čínských) to znamenalo, že to musí být populární, navíc jsem na kopci viděla chrám, tak sem si řekla, že když už nebudu mít co na práci tak tam vyšplhám. A druhý den jsem se mohla zas posunout někam dál.

Když jsem vycházela z toho starého/nového centra tak jsem našla nějaký guesthouse, což bylo super, evidentně jsem měla velkou kliku, neboť to byl zrovna jeden z těch uznávaných super hostelů, kde mluví anglicky a mají vše přesně co západní turista chce. (mluvit občas anglicky?) Teda pro mě to bylo super, protože jsem byla na pokoji s jednou Němkou a Australanem. Ti mi vysvětlili kde že to zrovna jsem, proč je to tu známé a dokonce sem se hend domluvila s Evertem (Australan) že spolu bude pokračovat směr Langmuasi.

Místní speciality - sušené jačí maso


guláš?

Poté co jsme si koupili lístky na bus, jsem se rozhodla jít prozkoumat ten chrám. Ti dva tu byli na "horse trekking" zkrátka sedli na koně a mísní je vozili po kopcích a ukazovali tibetskou kulturu, jednu noc spali venku s místníma ve stanech a pak se vrátili zpět do hostelu. To mě moc nelákalo a tak sem šla prozkoumat ten kopec.


Opět jedno z těch dokonalých tichých míst, kde volně pobíhají koně, kde nemáte stezku (takže jsem se asi 5* ztratila i když sem prostě měla jít jen nahoru) a kde když už někoho potkáte tak ten dotyčný určitě nebude mluvit vaším jazykem.


Z vrchu jsem teprve viděla, že Song Pan je vlastně opravdu velký, a že jen to, že staré město je tak trochu obehnané zdí a je malinké vám vytvoří iluzi.


Když jsem ale došla nahoru byla jsem trochu zklamaná, chrám/brána zespodu totiž vypadala jak opravdový chrám, něco co už jsem hodněkrát navštívila a co je vždy super vidět znova. Bohužel tentokrát na mě čekala jen nějaká novostavba s čínskou architekturou. Naštěstí se brzy přiblížia stará paní s malou holčičkou. A jak jsem si už zvykla, dala jsem te malé krokodýlka z perliček (nadělala jsem jich asi 100 a řekla jsem si, že každý den někomu jednoho daruju, mělo to tak vyjít na plánované 3měsíce cesty) především jsem to dávala dětem, nebo lidem co jsem potkala, nebo těm co prostě byli hodní a super :)


To bych ale nebyla v Tibetě abych za to okamžitě nebyla odvlečena na večeři. Nemluvíš tibetsky? Nevadí, aspoň nemůžeš protestovat... Holčička byla krásná, babička milá a já měla pořád ještě pár hodin. Co se mi může stát?


Nakonec bydlely mnohem dále než jsem tušila chrám ke kterému jsem asi hodinku a půl šplhala byl jen začátek kopce, kde jsem se nakonec měla dostat. Můj hostel byl někde tam dole u těch baráků za chrámem... Občas jsme se nějak rukama nohama domuvili, poptali, zeptali apod. Ale jinak se babička pořád jen smála, že ji opravdu následuju, že mám takové plandavé kalhoty (lidem nebylo blbé za mnou přes ulidi zajít a zatahat si za ně :D) i ona si párkrát zatahala. No a pak jsme se dostali až do pořádné vesničky, takové té co je opravdu 100% plná Tibeťanů.



Baráčky ze dřeva, uvnitř jedna místnůstka s pecí a několika kousky bílého chleba (něco jako naše kynuté knedlíky bez náplně). Nápoj? Horká voda. To je zdejším typickým jídlem. A nesmíme zapomenout Jaka (Yaka), je libo jačí mléko? jogurt? sýr? maso? kožešinu? čepku? rukavice nebo ponožky? Všechno máme :-D (no já si koupila ty ponožky, ale to až o 2měsíce později v Mongolsku).


Foťák fascinoval neustále všechny. Když nevíte coby, vyfoťte je a ukaže jim fotku. Nevzpamatují se z toho, budou se smát alepsoň dalších 5min a budou mít vzpomínku na alespoň pár dní. Ta paní dokonce mě donutila ukázat ftku její sousedce asi půl hodiny potom co jsem to ukázala jí. Jednoduchý a šťastný to život :)

Byla by mi tam zima a tak sem se po večeři omluvila a s posledními good-byes odšlapala zase zpátky k hostelu.

Chengdu - pandy a čajovny

28. září 2013 v 18:14 | Kwítko |  Čína
26.Květen

Ráno jsem se brzy vydala zkoumat Chengdu, spala/ležela jsem v kuse už 2dny a tak noc v hostelu byla spíše než o spaní o tom ať nemusím sedět přes noc někdě venku a ať si mám kde odložit batoh.

Díky mapě kterou jsem dostala zadarmo v hostelu (Chengdu Mix Hostel - řekla bych, že jeden z nejlepších co sem zatím viděla) jsem se vydala na průzkum. Kámoška, která m už celé dva roky učila čínsky přes net mě měla čekat odpoledne v nějakém parku, tak jsem pořád ještě měla pár hodin na průzkum.

Na snídani jsem si koupila Man Tou, takové kynuté koláčky na páře.


Hned první zkušenost s místními byla úžasná. Seděla jsem si takhle u jednoho chrámu (WenShu park+monastery) a pozorovala ostatní a pak mě začala fotil jedna milá paní, s takovým tím bláznivě velkým foťákem. Pak ke mě přistoupila a začala (čínsky) vysvětlovat, že mám pootočit hlavou, stoupnout si, jít tady nebo tam apod. Já na to moc nejsem tak jsem po chvíli řekla, že bude leší když si uloví někoho jiného, ale ona se nedala odbýt, ale byla strašně milá (i když nechápala rozdíl mezi Českem a Československem). Nakonec si vzala můj mail s tím, že fotky pošle. (tohle se mi stalo pak ještě jednou, a je fakt, že ty fotky které mi přišly, byly snad moje nejlepší fotky v Číně :D)


Po chrámu a zahradách jsem se šla podívat na Mao Zedonga, ten je jak jsem později zjistila v každém větším městě, ve stejné pozici... No co už. Jsem turista a tak i já si ho vyfotila :)



Prošla jsem se pak ještě po náměstí a tak, ale spíše sem čekala na kámošku, že mě provede kolem a tak jsem zašla do People's Park (Park patřící lidem), a je to doteď asi jeden s mých nejoblíbenějších parků a míst na světě. Ta atmosféra se nedá ani popsat. Najdete tam od tanců, lidé učící a zkoušející bojové umění, přes rybníčky, kde si v klidu můžete vyjet s loďkou, staří lidé tam hrají šachy (ty čínské), mladí pořádají politické odboje, dětí krmí kapry a labutě a přátelé sedí v některé z mnoha čajoven pod sluncem a popíjí úžasné čínské čaje.


Já se asi hodinku procházela a nasávala atmosféru, škoda že v čechách nemáme takovou kulturu parků (takových parků) později jsem zjistila, že tohle je věc, která se mi na Číně líbila nejvíc... To jak si lidé opravdu dokázali odpočinout nebo vytvořit místo jako toto... Já si po nějakém čase taky dala čajík a sedla jsem si se svým Kobo (elektronickou knížkou) a užívala si to. A to počasí! No bomba :))

Mimo jiné k vám občas příjde jeden z místních mistrů a nabídne vám čištění uší... je to místní specialita, ale když jsem viděla ty železné jehly které k tomu mají (je to propojené s akupunktruou) tak jsem s prominutím odmítla.



Odpoledne jsem potkala kámošku, mohlo mě napadnout, že první věc co mi ukáže budou místní speciality. A jelikož je Chengdu známo pro ostrá jídla po zbytek dne jsem nikdy neměla dostatek vody. Myslím, že teď mi už nějaké ty chili vadit nebudou.

Od husích krků, přes kuřecí pařáty po rybí masové kuličky... Vyzkoušela jsem snad úplně vše a završila jsem to pravým tapiocca čajem (na ten jsem si už zvykla v Hong Kongu a na Taiwnu). Pak jsme navštívili zbytek "must-see" míst jako starou Univerzitu, nějaké ty ulice, starou část města apod.



Nakonec jsme došly až k Zhi Jun domů, kde jsem se já, oficiálně a poprvé od vstupu do Číny dostala poprvé na Facebook :D :)) (jo jo, zlomový bod, který se mi za těch 5týdnů podařil hned 2krát!) Poté jsem bya pozvaná na pravou Chengduánskou večeři. Ano, to červené jsou čili papričky :) Bylo to vynikající! (na fotce taky vidíte závislost mladší generace v celé Asii - smartphony!)


Večer jsem se dostala zpátky na hostel a naplánovala jsem si se posunout zas o dům dál. Přeci jen jsem po roce v Hong Kongu se chtěla městům spíše vyhýbat a do itineráře jsem se zapsala jen abych navštívila kámošky.

Do Chengdu jezdí hodně lidí aby navštívili Pandy, ale já je viděla už mnohokrát v Hong Kongu a Macau takže jsem i tohle přeskočila.





Hallo? Chengdu? aneb 32hours later...

28. září 2013 v 17:39 | Kwítko |  Čína
25. Květen

Cesta do Panzhihuy byla delší než jsem čekala, a to o celých 8hodin. K tomu je nutno dodat, že jsme vyjeli na minutu přesně a nebyli jsme v žádné koloně. Ne, neptejte se jak je možné jet místo 12 celých 20hod. a přitom mít autobus v pořádku. Každopádně v Číně je možné všechno. A tak jsem měla jedinné štěstí, že vlakový přípoj kerý jsem měla měl 12hod rozestup. Na jednu stranu jsem neviděla město Panzihua a jen jsem ho využila k přestupu mezi vlakem a busem, na stranu druhou mě těch 20hod v autobuse (po "ruské" cestě, na serpentinnách a v nadmořské výšce kolem 3000m) plně zničilo a já byla ráda, že si teď můžu dát něco na jídlo a postát aspoň na hodinku. Vždyť mě teď zas čekalo 12hod ve vlaku!


Toto jsou postele v autbuse. Jedinná výhoda, že aspoň nemusíte sedět celou dobu a zároveň jsem naštěstí měla místo u okna takže jsem to všechno viděla. Občas byly opradu překrásné scenérie :) aspoň něco...

Vlaky mají podobný systém, akorát v autobusech máte jen 2poschodí a ve vlacích máte 3. Autobusy mají jednotlivou cenu pro všechny postele, vlaky jsou nejlevnější nahoře (3.poschodí postele) a nejdražší to první poschodí.



Příroda byla krásná, ale fotek moc nemám, vybily se mi baterky a pak přes sklo autobusu to stejně nikdy nevypadá tak hezky. Nejvíce mě ale fascinovaly vesničky doslova ve vodě, v rýžových polích.


Celé vesnice tím byly obklopené a nikde jsem neviděla žádné stroje, tkže nejspíše vše ručně a maximálně občas nějaký ten vůl na provazu. Občas jsme vlakem zase projely místa, kde uprostřed kopců byly jen 3-4baráčky a to je vše, bez obchodů, zastávek apod. Muselo by být super se tak někdy někam dostat... No snad příště až budu mít více času.


Z Panzhihua autobusového nádraží se na vlakáč dostanete autobusem č. 64. Stojí přímo před autobusákem, a vlakové nádraží je poslední stanice. Trvá to jednu hodinu takže si určitě ulovte místo k sezení. Autobus stojí 3Yuany.

Před nádražím v Panzhihue se mě ujala jedna hrozně milá paní a doslova mě odvlekla do své resturace, kde když sem si objednala v čínštině sem se hned stala středem pozornosti (o-ou)... Po pár větách (a po tom co mi došla slovní zásoba) zájem naštěstí opadl a já se v klidu mohla najíst. (a těch pochval za to, jak krásn umím jíst hůlkama!, ach jo, kdyby jen věděli, že to byl rok tréningu v Hong Kongu :))) Nudle s polívkou byly jen za 10Yuanů tak tipuju na místní cenu (yohooo yupí jééé) to vždycky potěší :)

Nakonec, vše co jsem potřebovala jsem si nabila na vlakáči, kde je zdarma ne jen nabíječka na všechno ale i horká voda a tak jsem si pěkně udělala zásoby čaje a psychicky se připravila na dalších 12hod. ve vlaku.

Do Chengdu jsem dorazila ve 23:50 (na čas!) na parkovišti před nádražím jsem si sehnala motorkáře který mě i s báglem odvezl do hostelu. Taxiky jsou sice levné, ale motorkář byl levnější :))

Hostel kde jsem byla můžu jedině (a musím!) dopručit. Stál mě jen 20Yuanů (50Kč) na noc, (3lidi v pokoji) každý den v 9ráno je snídaně zdarma a každý večer jedno pivo zdarma. Mapy jsou po celé recepci a bez problému vám vysvětli kdy a jak se kde dostat. Taky máte jednu mapu města zdarma :)

Šangrila a Chrám Stovky Kuřat

28. září 2013 v 17:04 | Kwítko |  Čína
Po chladné noci, jsem se rozhodl navštívit poslední místo v Shangri-le a posunout se ještě blíže k Tibetské kultuře, někam daleko od turistů (kterých je tady mnoho) a někam blíže hor, buddhismu, místním lidem a menším místům.



Místo, které jsem se rozhodla navštívt jako poslední se jmenuje doslova "Chrám Stovky Kuřat", legenda praví, že zde dříve přebýval mnich, a kuřata byla jeho jedinnou společností a živností.


Jedinou věc kterou při návštěvě Chrámu neuvidíte jsou však kuřata. Hádám, že onen slavný mnich už tu také není.
Také je dobré vědět, že před 10hodinou ranní se zde chodí modlit a meditovat stovky tibeťanů a tak je na vás jestli dáváte přednost klidu (přijďte později) nebo jestli to chcete vidět (viz fotky).


Plastové láhve jsou jen na uhašení jalovcových větví, které místní zapalují. Překvapivě bylo v době kdy jsem tam byla kolem tohoto posvátného místa opravdu uklizeno a čisto.



Název chrámu čínsky je Bai Ji Si (baj dži s) a je celkem lehké se tam dostat, prostě projděte cele staré město až nakonec až uvidíte kopec, tím se vydejte nahoru. Chrám je na kopci odkud máte mimo jiné i krásný výhled na město. Jsou tam tisíce tibetských vlaječek, je těžké to přehlédnout ale jen málo turistů tam kdy zajde. je to asi 15min od centra starého města.

No alespoň jsem našla 2 kohouty když už nic :)

Chrám je to malinký, orpavdu jen taková budka, ale jde spíš o to co uvidíte kolem. Mimo vlaječky vidíte i místní, pravý tibetský budhismus, krávy a prasata žeroucí vlaječky, mnoho kouře a prostě celkově jen to nejlepší :)))



Je na vás na jak dlouho chcete mít tento výlet, dá se to v rychlosti stihnout za hodinku, i s cestou tam a zpět. Protože je to malinké místo obejdete to za pár minut. Já si ale sedla do trávy a raději pozorovala okolí, navíc i výhled byl úžasný. Také mě celkem rozesmálo, když sem viděla místní shromažďovat se na jedné straně, ukazující do prázdna. Později jsem pochopila že viděli startovat letadlo a byli z toho tak strašně nadšení... Dokonce to předváděli a tak :) Tibetsky neumím, ale řekla bych že to pro ně byl větší zážitek než samotný chrám.


Jakožto Evropance, stačilo mi se na kohokoliv usmát a lidé byli hned kolem, snažili se komunikovat, fotit, objímat... no všechno :) Tady jsou dvě místní paní, pořád ještě nechápu přesně jak to funguje v rodinách, ale přišlo mi, že to byly hlavně babičky, které se staraly o malé děti. V pozadí je Gary, Brit kterého jsem potkala už o 3dny dříve. My dva jsme byli nejspíš jediní cizinci v chrámu v tu dobu. Nikoho jiného jsme neviděli.



Po návštěvě chrámu jsem si opět zabalila svých pár švestek a hurá do autobusu... směr - Panzhihua! Rozhodla jsem se, že je to lepší jet takhle směr Chengdu než se vracet zpátky do Lijiangu popř. Kunmingu. Jednou mi jeden kámoš řekl, že vždy je lepší se vracet jinou cestou, i kdyby měla být delší, nepříjemná a drahší. Uvidíte přeci jen zase něco nového. A tentokrát se to určitě vyplatilo.

Shangri-la, do hor a blíže k Tibetu

28. září 2013 v 15:50 | Kwítko |  Čína
23.Květen

Po snídani u Tiny v hostelu, jsme vyšli před hostel a mávali na projížděcí auta, stpování se tady moc nevede, nidko pojem palec nahoru u cesty nezná, a když už zastaví stejně očekávají nějaké drobné na benzín.

Každopádně zastavili (jedinné autobusy od Tiny jsou její vlastní a nám se na něj nechtělo čekat) takže když zastavilo auto dali jsme jim 20Yuanů a oni nás dovezli do města, za to, když jsme jim řekli že jedeme až do Shangrily nám sehnali místní dodávku která tam také jela. Jen s místními takže jsme nakonec stejně jeli mnohem levněji než s regulérním turistickým busem. Chtěli po nás 30Yuanů za asi 2hod. jízdu. Ty dvě hodiny byly opět úžasné protože to co cestou vidíte je ta pravá Tibetská kultura, spoustu chrámů, vesniček, hor a kopců a krásné přírody.


Shangri-la je Tibetská vesnice, čínština vám sice trochu k užitku bude ale neuslyšíte ji často, obchodníci ji většinou ovládají na nějaké úrovni ale ruce a nohy budou stejně úspěšný dorozumívací jazyk. Turisté většinou zůstávají celou dobu ve starém městě, je to rozdělené podobně jak Lijiang, jen tuším, že je to menší. Mimo staré město se chodí hlavně na velký a známý chrám, na který se dostanete autobusem č.3. poslední zastávka Shonzlin Monastery. Vstupné je ale 115Yuanů (250Kč) a tak jsem jako chudý cestující student oželela návštěvu a prošla jsem se raději více po městě a jiných klášterů - menších - ale zato zdarma.


Měla jsem krásné počasí, a procházet a ztrácet se v uličkám bylo snad mojí nejoblíbenější výplní všch dní. Jsou uličky plné barů, coffee shopů a amerických turistů, pak jsu uličky plné obchodů se suvenýry a ostatních turistů a když se opravdu ztratíte, najdete uličky plné místních v ne tak hezkých ale za to více autentických baráčcích, kteří vás s úsměvem pozvou domů.


Nevzpomenu si teď jak se tomu říká, ale tato žlutá/zlatá věc (k modlení se a meditacím v Tibetském budhismu) je zde v Shangri-le prý největší na světě. Když jsem tam byla nějací turisté se to snažili roztočit, myslím že snad i byli úspěšní asi na 5vteřin :) Tibetské vlaječky uvidíte úplně všude, i já si tentorkát jako turista nějaké koupila (a teď mi zdobí mé pokoje, v Česku a i ve Skotsku).


Hostely máte po celém starém městě. Minivan kterým jsme přijeli nás vyhodil v centru na autobusové zastávce, od tama je to si 20chůze to starého města. My našli např. Youth hostel za 40Yuanů (když máte od nich kartičku máte 15% slevu) ale nakonec jsme našli i nějaký jiný za 35Yuanů. Všechny mají skoro stejné ceny, tkže záleží na prostředí. Ten náš byl hlavně pro Asiaty, a to mám radši než ty pro američany. Ale každý hledá něco jiného. Sprchy byly teplé a fajn a myslím, že to snad mělo i elektronické dečky. (Večer může být opravdu zima, je to 3200m.n.m.).



Na večeři jsem šla na náměstí, kde si vyberete nějaké špízy ať už se zeleninou, hřiby, masem (koza, kuře nebo i Jak (YAK)) a v ceně 3-5Yuanů za jeden špíz vám je ugrilují. Super, chutné a levné :) A navíc Jak je zvíře typické pro tuto oblast a tak jsem si ho hrdě dala. (netušila jsem, že další 2měsíce mě budou pronásledovat veškeré výrobky z totoho zvířete, máslem a jogurtem počínaje, masem konče...).



Celého půl dne jsem chodila kolem dokola, a večer jsem se vrátila na náměstí. To doporučuji všem, neboť jeden místní před pár lety vymyslel speciální choreografii pro Tibetské kulturní typické tance, a spolu s hudbou která hraje z mnoha okolních oken na námsěstí se všichni místní, turisté, školáci, mladí a staří, ženy i muži sejdou a tančí. Tančilo se asi 4-5hodin a ani já jsem nemohla uvěřit, že takové staré babičky to vše ustály, přestály a dokonce vydrželi déle než my, líní turisté! Začínalo to už kolem 19hod. a pouze s pár lidmi a dětmi, a končilo to s několika stovkami lidí v kruhu, tančící neustále bez přestávek. Zážitek na celý život tak to nezmeškejte :)