Dobrovolnicí ve slumu na vlastní pěst

2. září 2012 v 17:33 | Kwítko |  Keňa
Letos o prázdninách jsem byla v Africe. Byla jsem tam se 2 různými charitami a každá funguje úplně jinak. V jednom z příštích článků se pokusím vysvětlit a popsat rozdíly, výhody a nevýhody charit - jak těch malých OPRAVDU neziskových, kterým nemusíte za dobrovolničení NIC platit (ani nějaký čestný/členský poplatek atd) a pak takové ty, kde si více - méně zaplatíte výlet do Afriky.

Já teď úzce spolupracuji s tou neziskovou. Po osobní zkušenosti (viz následující článek) mohu říct, že vím kam peníze jdou, a vím že 99% všech prostředků jde tam kam má. (1% jsou poplatky za poslání peněz, za vedení účtu a webové stránky apod.)

Já zde zkopíruji svůj blog z Afriky, který jsem většinou psala hned ten den, či v brzké době, takže to máte s první ruky :)
Adresa blogu (jen toho Afrického, kde budu časem přidávat aktivity charity) je http://www.dobrovolnicivafrice.moonfruit.com/ charita má blog http://www.kipepeofoundation.org.uk/ (v pravém horním rohu lze přehodit do češtiny). A kdyby se vám po přečtení článko chtělo udělat dobrý skutek tak budem rádi za jakoukoliv korunku: https://mydonate.bt.com/fundraisers/postavmeskolu


Jak to všechno začalo…
To jsem se jednou upsala jednomu zajímavému projektu pro charitu na Univerzitě ve Skotsku, a po roce "fundraisingu" (shánění dárců, sponzorů, pořádání benefičních koncertů a sbírek) jsem byla za odměnu na cestě do Tanzanie - cíl dobýt Kilimanjaro. No a tak mě napadlo proč nespojit příjemné s užitečným a nezůstat v Africe o trochu déle a třeba pomoc jako dobrovolník, vždyť do Afriky se zase dlouho nepodívám.
Tak se stalo, že jsem se domluvila s Věrou, se kterou jsem přes emaily komunikovala už nějaký ten měsíc a plán na prázdniny byl jasný. Kilimanjaro v Tanzanii a pak Mombasa v Keni.
Ubytování jsem si předem dohodla přes jeden chytrý server (couchsurfing) u jedné super a zároveň správně ujeté Keňanky a náklady na pobyt mi rázem klesly.
Brzy nastává osudový den, kdy opouštím Tanzanii a vstupuji na území Keni - vítej v Mombase.
Doprava určitě stojí za zmínku, dopravní prostředky zde mají 3 základní pravidla: 1. Do dopravního prostředku může vstoupit kdokoliv a cokoliv. 2. Dopravní prostředek má neomezenou kapacitu. 3. Dopravní prostředek nepotřebuje jízdní řád, odjede, když je plný. To znamená, že skončit v autobuse s kozou, kde v uličce pobíhají slepice, mezi nimi kličkuje prodejce banánů snažící se vám vnutit svačinku, a autobus stojí nekonečně dlouho na místě, neboť přeci neodjede, když má ještě jedno sedadlo volné. Navíc, jako mzungu máte ideální podmínky, ceny začínají na 5ti násobku normální ceny a v autobuse si nikdo neodpustí vás nepozdravit, složit nějaký kompliment, vyznat lásku nebo rovnou požádat o ruku. Brzy ale zjišťuji, že to se nevztahuje pouze na dopravní prostředky, neboť a ulici mě přehlédnout nejde. Blondýnky to hold mají "lehké".
Po příjezdu do Mombasy, jsem netrpělivě očekávala nějaké znamení autobusového stanoviště, nicméně autobus zastavoval každých 100m, podle toho kde cestující bydleli. Jako konečná nakonec byla křižovatka, kde autobus bez problémů za plného provozu zastavil, a všichni vyskákali jako by se nechumelilo. Než jsem se vzpamatovala stály u mě 4 taxíky a můj batoh unášel nějaký mladík někam pryč. Když jsem ho dohnala, ujistil mě, že se o mě postará, jen ať mu dám adresu, kam jdu, do té doby prý počkám u nich v centru společnosti daného autobusu. No jak říkám, jako Mzungu - exkluzivní zacházení. Problém byl v tom, že mě měla již zmíněná Keňanka vyzvednout poté, co ji zavolám, ale můj mobil neměl kredit a ani baterii. Nakonec ale vše dopadlo podle plánu, a po asi 2hodinách si pro mě přijela modrozelená dodávka. Úžasné - s Winnie jsme si hned sedly a můj pobyt v Mombase mohl začít.
O víkendu jsme s Věrou zašly na večeři, vysvětlili jsme si, co a jak a v sobotu jsme také šly navštívit školu v Likoni, která se stane mým pracovištěm na následující 3týdny. Ráno jsme došly na trajekt, který odděluje Mombasu ostrov od Linkoni - místa, kde se nacházela škola. Ta se nachází v slamu, a abychom se tam neztratili, přichází nás přivítat Hagai. Ten je zodpovědný za hladký průběh všech investic zde v Keni. Nejdříve směřujeme k němu domů, kde nám on pyšně vysvětlí vše, co zvládl a zařídil, poté se přesunujeme na nedalekou školu. Poté co nám ředitelka vše ukáže a vysvětlí, se vracíme zpět k Hagaiovi, kde máme již přichystaný oběd. Ten nás musí odprovodit i zpět na trajekt, neboť přes jeho snahu vybírat jen ty "velké" a "hlavní" cesty - nikoli zkratky- jsme uprostřed slamu zcela ztracené. Já jen tajně doufám, že se tu cestu jednou jako velká holka naučím zpaměti. Zbytek víkendu uběhl velice rychle a v pondělí už stojíme opět s Věrou u trajektu, doprovod nás tentokrát čeká na hlavní cestě z trajektu, ale my jako pravé Evropanky se dokážeme ztratit i na jednosměrné cestě.
Tentokrát vcházíme do školy za sborového křiku "mzungu mzungu". Děti nejspíš nikdy neviděli bělocha a tak se mě neustále snaží dotknout, zkontrolovat co a jak a hlavně předvést se před kamarády, že u mě byli dřív. Škola má momentálně 7tříd (5školek a 2třídy ve škole), plán je, že budu každý den v jiné třídě tak, ať si mě "všechny děti užijí". Brzy zjišťuji, že ani po dvou týdnech děti neudím a ony se neustále snaží o jakýkoliv osobnější kontakt s "tou novou bílou učitelkou".
V pondělí jsem byla v KG3, tzn nejstarší školka, poté už jdou děti přímo do první třídy. Velkým překvapením bylo, že všechny děti mluví anglicky, krásně čtou a bez problémů i píšou. A to teprve ve věku 5let (někteří dokonce 4!) První hodinu jsem jen seděla a koukala se, teda spíš děti koukaly na mě. Ani chvíli neposeděly, a neustále si vymýšleli záminky, aby mohli zavolat toho nového "Teacher". Najednou, jak jejich pravá paní učitelka podotkla, se všechny děti hlásí a snaží předvést co největší výkon. Po chvíli mě učitelka vyzvala, ať ji zastoupím, a tak jsem pokračovala místo ní. Čísla od 100-200, nějaké čtení, kreativita… čas uběhl velice rychle. O přestávce na oběd jsme měli i trochu času si jít zahrát nějaké hry na malé hřiště vedle školy. Když vytáhnu foťák všichni ožijou ještě více. Každý chce mít fotku a vychvaluje se před kamarády, když mu jednu udělám. Celá třída potom propadá v záchvat smíchu když jim fotku ukážu. Nejdřív se tomu divím, ale potom zjišťuji, že fotka nemusí být vtipná, ale smích uslyším pokaždé - zájem o foťák a fotografie je i ze strany učitelů. Přestávka ale není věčná a po obědě jdou starší děti zpět do třídy se učit a ty mladší využijí tvrdých lavic nebo pokud mají štěstí tak těch pár matrací a na chvíli si odpočinou. Najednou je všude klid a mě si ředitelka odvede do své kanceláře na oběd. Nejen, že jsem dostala oběd, ale exkluzivně mi byla přinesena Fanta, mango a i židle a příbor (ano, děti jí na zemi a rukou). Odmítnout jsem nemohla, ale jakožto ne-učitel, nováček jsem se moc pohodlně necítila, hlavně když ostatní učitelé jedli s dětmi. Tiše jsem doufala, že je to třeba jen na uvítanou a s chutí sepustila do tradičního Svahilského jídla. (Bylo výtečné to se musí uznat). Poté jsme se šly s ředitelkou projít a zjistit jak a za kolik by se dala dotáhnout tekoucí voda do školy. Ta je totiž momentálně bez vody a vzhledem k tomu, že jsme s Věrou teď v Mombase, shodly jsme se, že by bylo super vidět stavbu nějakého projektu. Doris - ředitelka, navrhovala vodu, neboť ta je teď nejvíc potřeba. Tak uvidíme, když se vše podaří tak by do týdne měla mít škola zásobárnu užitkové vody.
Co se týče školy a způsobu vyučování, dá se to přirovnat k filmu Obecná škola. V Africe jsem už před Keňou byla asi 14dní, a tak mě zdejší nepořádek, prach a slamy moc nepřekvapily a spíše jsem to očekávala, ale co mě překvapilo bylo na kolik věcí se dá použít obyčejné 30cm pravítko. Nevím, jestli je to zdejší norma nebo pouze dnešní učitelka, ale za povídání, špatné chování nebo zapomenutí sešitu je tvrdá facka pravítkem přes uši nebo prsty. Jinak, pokud se zrovna s pravítkem nelinkují sešity tak se používá jako ukazovátko. A o přestávce poslouží jako hračka. Každá věc má zde více využití. J
Dopravní prostředky jsou tu různé, pravidla jsou víceméně stejné, žádný jízdní řád, kdo dřív přijde ten dřív mele, a nikdy neodjíždí poloprázdný. Nejlevnější je Matatu - dodávka pro cca 16-20lidí, pak je tuk-tuk, který je jen malá indická trojkolka, výhoda je, že je velmi rychlý. Nejrychlejší ale nejdražší je potom motorka. Ve slamu se ale jinak ani cestovat nejde, uličky jsou malinké a cesty většinou žádné. Občas tam zamíří i tuk tuk, ale většinou se lidi prohánějí na motorkách.
Já jakožto ta "neviditelná" součást společnosti, jsem se brzy naučila chodit na chodníku v protisměru oproti jedoucím autům. Ráda chodím, ale stačilo mi 10minut na chodníku, kdy každých 20vteřin zastavoval jeden ze zmíněných prostředků a ptal se jestli nechci svést (a pak opět ty komplimenty,pozdravy a tak J) Prostě protisměr to jistí. Musím ještě dodat, že k mé "nevýrazné" bílé barvě mám na hlavě žluté (i barevné) copánky z vlny. Takže když už nejsem Mzungu tak jsem Rasta. A jelikož zde každý zná každého tak i každý přesně ví, kde jsem, kdo jsem a kam chodím. Třikrát hurá nevýraznosti!Další den jsem šla do školy už bez doprovodu, ve slamu jsemse neztratila - i když jsem měla na mále- a v pořádku a včas dorazila do školy. V úterý jsem měla KG2 - 4leté děti. Ve škole jsem ale byla jen asi 2hodinky a zbytek dne jsme s Doris obíhali obchody a zjišťovaly ceny na zavedení vody. Ke konci dne jsme se dostaly na konečné číslo a práce můžou začít. Večer jsme se sešly s Věrou, po několika marných pokusech jsme konečně našly kavárnu, kde dělají normální kávu a domluvily drobnosti ohledně zavedení té vody.
Navíc se nám podařilo ve stejné kavárně potkat majitele, který čirou náhodou pořádá občas akce pro děti ze sirotčinců a chudých škol. Slovo dalo slovo a v pátek jde 10nejlepších žáků na výlet do kavárny na skvělé dorty a plno jiných dobrot.
Tak pokud jsem si myslela, že jsem již v Egyptě zažila smlouvávání ceny a nakupování u bláznivých prodejců, tak jsem se mýlila. Dneska byl den D pro nakupování všeho potřebného pro zavedení vody. Nejdřív jsme se dohodly na rozpočtu s Doris, která jednu čtvrtinu zaplatí z peněz školy, a pak jsme zamířili do obchodů. Ráno jsem byla u nejmladších dětí, sice jen na hodinku, ale užila jsem si jich dost. Přišlo mi, jako by vymysleli novou hru, 1bod když se mě dotknou přes oblečení, 2body když na kůži a 50bodů když chytnou mé copánky a úplný vrchol je 100bodů když mě chytnou za ruku. V realitě to vypadá tak, že se nemůžu hnout z místa, kolem mě se pohybuje (teda spíše stojií) 25dětí a ty se nebojí použít násilí, aby se dostaly blíže. Loket, koleno anebo křik když to nepomůže… No, snad se to časem uklidní.
Do obchodu jsme se svezli motorkou. Doris pyšně všechny zdravila a představovala mne, pokud měla tu možnost, jako bych byla nějaká trofej. Snad se i tohle uklidní.
Do obchodu jsme vtrhly se seznamem od instalatéra, bohužel prodavači nám vysvětlovali, že neví co tím "těsněním" "ohybem" "lepidlem" apod. instalatér myslel a dali nám něco, co si mysleli, že se nám prostě hodí. (stylem "Těsnění je jen jiný název pro zásuvku" se nám snažili prodat vše), po nakoupení nastal problém odvozu. Jak odvézt 7m trubky do slamu? No přece motorka! Po asi hodině snažení se zafixovat ty trubky na motorku jsme to vzdaly a čekaly na tuk tuk. Ani to nebylo dokonalé, ale dojeli jsme na všech 3 kolech a (snad) se všemi trubkami. To jsme ale ještě nevěděli, že se nám instalatér vysměje s tím, co jsme nakoupili. Tentokrát nám dal vzorek toho, co to máme přivézt a po obědě hurá znova za našimi známými do obchodu!
Oběd probíhal opět stejně "privilegovaně". Přesto, že vím, že mít maso každý den je tady něco neobvyklého, a mi se tím snaží jen ukázat v dobrém světle, musím uznat, že já, i když maso ráda, nemusím ho mít každý den, nebo když už tak jsem zvyklá na jinou kvalitu. To tu ale bohužel zmínit nemůžu, a tak to vypadá, že místo "užívání si" té hostiny budu tiše trpět. Musím uznat, že vaří skvěle, jen prostě to maso je tu jiné a upřímně já bych občas raději bez něj…
Ve čtvrtek se překvapivě voda začala kopat, bohužel špatné měření, trocha zmatku a nedorozumění a pak i nějaká ta přítomnost Mzungů nejen natáhla cenu, ale prodloužila dobu za kterou to bude hotovo. Tak snad to bude už příští týden. Den proběhl rychle, smlouvání o ceny, vyměňování zboží opět nějaký zmatek. Je to tu prostě jiné, jiná domluva, jiné jednání, jiné charaktery lidí, prostě Afrika. Ale čím víc si na to člověk zvykne tím víc to miluje. Kdo by mohl odmítnout vypít si kokosový ořech a zajíst to šťavnatým a slaďoučkým mangem. Co se týče kulturního šoku, já žádný necítím, cítím změnu ale asi se dobře přizpůsobuju a jiné věci beru automaticky jako znak jiné kultury a tak si teď nemůžu vzpomenout na nic šíleného, co by překvapilo turistu. Ale co se mi líbilo, bylo, jak rychle se tu lidi seznamují. Nejspíš mám prostě jen štěstí na lidi a místa, nejen moje domácí e úžasná holka, ale cestou ze školy jsem dnes potkala jednoho zdejšího studenta a slovo dalo slovo a už mě prováděl zdejší historickou částí města a na večeři jsem byla u jeho přátel. Sedělo se na zemi a všichni jsme jedli rukama z jednoho velkého tácu. Prostě KARIBU Keňa!
Během dne mi zazvoní smska oznamující nedostatek potrubí na stavbu. Přestávám se divit a jen přeposílám Věrce.
Pátek dojdu do školy asi o 10min později, a škola je prázdná. Všechny jsem našla na malém hřišti, kde ředitelka vytahovala z řad studentů nejdříve největší zlobivce a poté i studenty, kteří neměli uniformu v pořádku. Ti se pak chytli za uši, doskákali ke zdi a pak požádali třídu a učitele o odpuštění. Poté odešli pomalu do tříd. To byl čas na vybrání 12nejlepších žáků a vyjít na malý výlet, který jsme dříve v týdnu s Věrou domluvily. Ve městě totiž jeden majitel restaurace nabídl, at vezmeme pár dětí a on je pozve na nějaké jídlo a i dobrotu. Děti se tak těšili, že celou cestu nedokázaly mluvit o ničem jiném, neustále se smály a vydrželo jim to až do restaurace. Tam přišlo na řadu překvapení. Když děti dostaly talíř plný hranolek, a k tomu pořádný řízek. A k tomu příbor. Nejdřív děti chvíli zápasily s těma hranolkama a řízku se ani nedotkly, poté jsme zjistili, že zaprvé nepoznali, že je to maso a za druhé neuměli používat příbor. Jak už jsem zmínila tak ve škole se jí většinou rýže, občas s nějakým masem, ale vždy se jí rukama. Tak jsme všem řízky nakrájeli ale ani přesto to některým nechutnalo, chuť si ale zpravily na zmrzlině. Celkově si myslím restauraci opravdu užili.
Zbytek pobytu jsem se hlavně věnovala dětem ve škole a také projektu zavedení vody. Ten se z tisíců různých důvodů neustále neuskutečňoval a nerealizoval. Už jsem i přestala počítat, kolikrát jsme museli ještě do obchodu pro další těsnění, potrubí, vyměnit prasklý barel na vodu a tak dále. Když už jsme konečně vykoupili celý obchod a tedy již měli všechen materiál, instalatérovi se nechtělo do práce a vymluvil se na krátký déšť, v tom se prý špatně pracuje. Další den byl pro změnu nemocný a tak to šlo pořád dokola. Tak nezbylo, aby přišla n návštěvu Věra, které již došla trpělivost a trochu si s ním promluvila. O pár hodin později jsem dostala sms, že voda teče a vše je v pořádku. Věra tedy mohla v klidu odjet domů a já si užívala svůj poslední víkend v Mombase.
V pondělí mě ale čekalo překvapení, když jsem zjistila, že je zapojený jen jeden barel na vodu. Důvod byl "prostý". Z potrubí, které ty dva barely spojuje, tekla voda, tak se jednoduše potrubí odstranilo a teď se musí počkat, až se dobere voda, kterou škola má v jedné z nádrží a poté se to může opravit. Už se asi ničemu nedivím. Za ty tři týdny jsem se nejspíš přiučila trochu flegmatiky a zjistila, že to nemá cenu se nervovat. Doris si to už pohlídá a navíc instalatér dostal zatím jen část peněz za práci, tak počítám, že i on bude chtít zbytek.
Já jsem si svůj poslední den velice užila, dětem jsem rozdala dárky, udělala pár soutěží s nějakou odměnu navíc pro ty nejlepší, rozloučila se všemi a nakonec se mi podařilo udělat každé třídě třídní fotku i s učitelem. Do školy bych se určitě chtěla vrátit, ať už jako učitel nebo jen na návštěvu, byla to skvělá zkušenost, na kterou určitě nezapomenu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama